Objevují se informace o výrazném nárůstu apatie, zoufalství a sebepoškozování u dětí v posledních měsících. Nakolik jsou podložené?
Jde o zkušenosti z praxe. Zatím to není podložené nějakým reprezentativním výzkumem, což má řadu důvodů. Ani v zahraničí není běžné sledovat data o duševním zdraví v populaci, takže je nelze s ničím porovnat. Zároveň k výzkumu s nezletilými dětmi potřebujete souhlas jejich zákonných zástupců. A to je komplikované obzvlášť v době šíření covidu. Nicméně zkušenosti z našeho centra i zkušenosti krizových linek nebo kolegů pracujících jako školní psychologové a v klinických ambulancích jasně mluví o tom, že zhruba od poloviny prosince se začal výrazným způsobem měnit a horšit psychický stav dětí obecně.

Jaké jsou konkrétní problémy?
Řada kolegů mluví o vzrůstající apatii. To, co vidíme v Centru Locika, je nárůst úzkosti, deprese, sebepoškozování a myšlenek na to, že by bylo lepší nežít. Existují už data z dospělé populace, kde Národní ústav duševního zdraví na podzim identifikoval trojnásobný nárůst depresí a dvojnásobný nárůst úzkosti. Bylo by zvláštní, kdyby tomu bylo u dětí jinak. Někdy máme tendenci si myslet, že na děti obtížná situace nedopadá. Že se z ní rychle oklepou a zvládnou ji snadněji. Opak je pravdou. Děti jsou daleko více závislé na tom, jak situaci zvládá jejich okolí. Jsou vlastně v této situaci nejvíce zranitelné, protože nemají nejmenší možnost ji ovlivnit. Nemůžou ovlivnit to, kdy půjdou znovu do školy, kdy se uvidí se svými kamarády, co a jak se budou učit…

Petra Wünschová
Vystudovala arteterapii, velkou část profesního života se však zabývá pomocí dětem a rodinám, které zažívají domácí násilí. Přes patnáct let pracovala s dětmi v utajeném azylovém domě právě pro oběti domácího násilí. Na základě těchto zkušeností před šesti lety založila Centrum Locika, první specializované centrum pro děti ohrožené násilím v rodinách v Česku. Je jí 46 let, má tři děti.

Co se s tím dá dělat?
Jedním ze způsobů, jak můžeme dětem trochu ulevit, je alespoň v rodinném prostředí je zapojit do rozhodování. A samozřejmě je dobré daleko více pečovat o vztahy s dětmi než třeba o jejich školní výkon. To všechno jsou věci, které kladou daleko větší nárok na rodičovskou kapacitu. Prvním krokem je proto dobrá péče o sebe sama. Důležité je také uvědomit si, že pokud jako dospělí situaci zvýšeného stresu nezvládneme a uchýlíme se například k velkému křiku, fyzickým trestům nebo násilí na partnerovi, tak to na děti dopadá opravdu zásadním způsobem. Pokud se něco takového stane, je správný okamžik vyhledat odbornou pomoc. I v době lockdownu je řada zařízení včetně Lociky otevřená. Existuje i spousta poradenských linek.

S kolegy z dalších organizací doporučujete „šest bodů proti bezmoci“, kam patří například rituály, objímání nejbližších nebo pomáhání druhým. Jak se přimět k dodržování těchto zásad?
Určitě by to neměl člověk brát jako další povinnost, kterou si zanese do diáře. Jde spíše o inspiraci vhodnou pro současnost, kdy většina lidí nemá přístup ke svým obvyklým zdrojům, ke kamarádům, k aktivitám, které dělali v minulosti. Mnoho lidí se dnes cítí zásadním způsobem vyčerpaných, unavených. Šest bodů je inspirací k „malým věcem“, které můžeme dělat a které máme na dosah. Zároveň na ně v on-line době často zapomínáme.

Mezi vašimi doporučeními mi trochu chybí fyzický pohyb. Může přispět k psychické pohodě?
Pohyb bezesporu pomáhá při zpracování stresu. Současná doba koronaviru nicméně určitě není obdobím, kdy bychom měli začít podávat velké sportovní výkony. Naopak může být prospěšný i malý pohyb, který třeba vede k uvědomění vlastního těla. Jako příklad ráda uvádím kamarádku, která ještě v jarním lockdownu cvičila jógu ve vysoké kvalitě a nyní ji cvičí jen ve snadných pozicích. Teď není čas mít na sebe vysoké nároky. Někdy lidé dělají chybu, že se ve snaze o zbavení stresu zaměří na výkon. Chtějí uběhnout největší vzdálenost nebo uzvednout nejtěžší činky. To je něco, co proti stresu rozhodně nepomáhá. Na rozdíl od přirozeného pohybu. Opravdu si stačí najít prostor a třeba jen vyrazit na procházku.

Souhlasíte s názorem, že přílišná změna životního stylu v době covidu může být nevýhodou po návratu vnějších podmínek do normálu, že by mohla člověka po konci krize vykolejit?
Odpovím příkladem. V okamžiku, kdy jsme ve zvýšené stresové zátěži, vymýšlíme způsoby, jak situaci zvládnout. K některým jsme i donuceni. V současnosti je to například potřeba daleko větší izolace. Například u některých dětí s ADHD nebo fobiemi můžeme vidět, že jim mnohem více vyhovuje on-line výuka než ta klasická. Jejich psychický stav se nějakým způsobem zlepšil, ale velké obavy odborníků směřují k tomu, jak pak zvládnou následnou socializaci. Hrozí to, že se současná norma v podobě nechození do školy a absence přímých kontaktů s vrstevníky z okolí u nich upevní. Pádné jsou u těchto dětí obavy o to, jak zvládnou opětovný nástup do školy.

Jaké jsou rizikové návyky u dospělých?
Podle nejnovějších výzkumů Národního ústavu duševního zdraví dnes u dospělých velmi vzrůstá spotřeba alkoholu. Pokud bychom si adaptační mechanismus z nadměrné konzumace alkoholu přenesli do běžného stavu, tak to může velmi negativně ovlivnit náš další život. Samozřejmě by se normou nemělo stát ani to, že se třeba se svými prarodiči vídáme pouze on-line. To jsou příklady kroků, které děláme kvůli bezpečnosti, ale neměly by se stát normou poté, co tato situace odezní. Na druhou stranu je možné, že se naučíme spoustu nových věcí, které můžeme přetvořit a v nové situaci účelně používat.

Například?
Příkladem může být homeoffice. Teď se třeba mluví ve firmách o tom, že bude novým standardem model, kdy bude možné pracovat z domova dva až tři pracovní dny v týdnu. Určitě ale většina firem po zkušenosti z lockdownů úplně nezruší kanceláře. Naopak si myslím, že po této roční zkušenosti se stane z možnosti být v kanceláři částečně i jakýsi pracovní benefit.

Ovlivnila koronavirová krize zásadním způsobem psychoterapeutickou praxi?
Začala celý obor psychoterapie posouvat do úplně nové úrovně. To, co bylo dříve úplně okrajové, tedy například možnost on-line psychoterapie, se z výjimky proměňuje v jakýsi mainstream. Probíhá teď řada výzkumů zaměřených na možnosti i limity této péče. To, co hodně řešíme v souvislosti s naší cílovou skupinou, tedy dětmi ohroženými násilím v rodině, je také bezpečí on-line komunikace. Když si představíte typický panelákový byt, kde třeba ve 2+1 žije čtyřčlenná rodina, tak zajistit podmínky bezpečí a intimity, aby hovor neslyšel například partner, je velmi obtížné. A to zvlášť u rodin, kde dochází k násilí. Nám se proto pro kontakt s dětskými klienty v této době velmi osvědčuje chat. Osobně jsem byla překvapená z toho, jak závažné problémy děti v chatové komunikaci řeší.