Podle Duškové by každý měl být všímavý a nebát se upozornit na nezvyklé chování dítěte i v případě, že si týráním či zneužíváním není jistý. Děti jsou totiž často odkázány pouze na vnější pomoc a bez ní se z bezvýchodné situace těžko dostanou.

Jak dlouho vaše centrum a linka důvěry funguje?

Dětské krizové centrum bylo založeno v roce 1992 a od prvopočátku je specializované především na problematiku dětí týraných, sexuálně zneužívaných, zanedbávaných či jinak ohrožených na zdravém vývoji. Případně pracujeme s dětmi, které jsou traumatizované nějakým silným nepříjemným a ohrožujícím zážitkem. Linka důvěry zahájila svůj provoz v roce 1996, takže letos slaví dvacet let své existence. Od začátku funguje v nonstop provozu a jejím smyslem je především nabídnout okamžitou a dostupnou odbornou pomoc pro děti, dospívající, ale i dospělé, kteří se dostanou do kontaktu s ohroženým či týraným dítětem. Zásadní je, aby pomoc byla dostupná v kteroukoliv denní či noční hodinu a odkudkoliv. I po dvaceti letech platí, že naše linka tak trošku supluje nedostatek specializovaných krizových center v České republice. I z toho důvodu je naší prioritou ji udržet a udržet i nonstop provoz.

Funguje linka i jinak než po telefonu?

Ano, v minulosti jsme rozšířili formy, kterými lze navázat kontakt s konzultantem. Dnes tak linka vedle klasické telefonní linky funguje i prostřednictvím Skype a hlavně chatu. To jsou dnešní dominantní komunikační nástroje dětí a dospívajících, elektronická forma zároveň nabízí ještě větší distanci, pocit bezpečí, anonymitu a větší míru kontroly nad rozhovorem. Ukazuje se tak, že je využívána pro ta nejtěžší témata, která děti a dospívající řeší, což je například problematika sexuálního zneužívání či sebepoškozování a sebevražedných tendencí.

Jak často linku kontaktují skutečně závažné případy, kdy hrozí i třeba sebevražda?

Sebevražedné chování se u traumatizovaných, týraných či zneužívaných dětí obecně vyskytuje častěji. Nevyřčeně je to tak přítomno možná i u všech kontaktů, které naše linka má. Opravdu deklarovaných sebevražedných záměrů volajících samozřejmě už není tolik, ale smyslem linky je právě pomoci dětem a dospívajícím s pocitem bezmoci a beznaděje, což jsou emoce, které často vedou lidi k sebevraždě. Tím linka velmi významně plní i preventivní charakter.

Jaké jsou další cíle linky?

Jedním z velkých cílů je detekce ohrožených dětí. Pro děti samotné je často velmi obtížné rozpoznat, co ještě je přijatelné a běžné chování rodičů ke svým potomkům a co už je za hranou. Šance pro děti, jak se ze situace vymanit, začíná tím, že ji vůbec rozpoznají. Na počátku kontaktu je tak často orientace dítěte v tom, jestli to, co se kolem něj děje je, nebo není v pořádku. Záchyt dětí tak začíná už tady a potom je to o odborné práci, kdy je potřeba dítěti pomoci, třeba ho navázat na důvěryhodnou osobu v okolí, aby se necítilo samo a bylo nějak chráněno. Rozkrýt okolnosti týrání nebo zneužívání, které jsou nejčastěji vázány na rodinné prostředí, znamená totiž pro dítě určité riziko například potrestání, kterého se děti velmi bojí a potřebují se cítit bezpečně.

Aby ale děti zavolaly, musí nejdříve o lince vědět. Jak se o ní dozví?

Ano, linka důvěry má smysl, když se o ní ví a když děti vědí, že se na ni mohou obrátit s jakoukoliv starostí. Nejde jenom o opravdu extrémní situace, kdy je dítě týrané nebo zneužívané, ale dlouhodobé tíživé a stresující situace může způsobit i třeba nepřijetí v kolektivu. Když se s dítětem nikdo nebaví, ostatní spolužáci ho uráží, tak to může vyústit ve skutečně vážnou situaci. Proto je těžké vážit, co je „lehké" a co „těžké" téma, protože děti všechny strasti prožívají naplno. V oblasti propagace máme například projekt preventivních komiksových příběhů, kdy každý z nich popisuje jednoduchou formou na čtyřech komiksových obrázcích nějakou ohrožující situaci. Srozumitelné příběhy mohou dítěti pomoci rozhodnout, jestli co, co se mu děje, už není za hranou. Příběhy distribuujeme po celé republice do škol, úřadům, pediatrům, městské policii či klubům dětí a mládeže tak, aby děti byly informovány. Od té doby, co jsme projekt spustili, zaznamenáváme meziročně nárůst počtu kontaktů. Loni jsme jich například přijali o patnáct procent více než o rok dříve.

Kolik máte ročně kontaktů a co děti nejčastěji trápí?

V loňském roce jsme přijali 4149 kontaktů. Nejčastější jsou vztahové problémy, tedy hádky, neshody, konflikty s rodiči, ale i mezi rodiči. Dnešní rozvodové spory bývají extrémně vyhrocené a velmi často probíhají před dětmi. Být dítětem a sledovat ostré hádky rodičů nebo dokonce hádky s domácím násilím, to je velmi traumatizující zážitek. Další oblastí jsou vrstevnické vztahy, například u dětí, které jsou nějak odlišné nebo se neumí zařadit do kolektivu. Problémy mají i děti s hendikepem, což je další důvod, proč jsme zavedli chat, protože se tím otevřela cesta dětem, pro které je jinak odborná pomoc opravdu nedostupná.

Kdo vlastně s dětmi hovoří?

S ohledem na závažnost problematiky pracuje v Dětském krizovém centru v rámci ambulance i linky důvěry vždy odborný personál. Konzultanti na lince důvěry jsou tak absolventy vysokých škol a speciálních kurzů a výcviků pro poskytování distanční krizové pomoci. Každé dítě si proto může být jisté, že ať zavolá v kteroukoliv denní či noční hodinu, na druhém konci drátu bude člověk, který je připravený skutečně se vší vážností vyslechnout jeho příběh a aktivně s ním hledat cesty ke zlepšení situace.

V čem spočívají specifika práce na lince důvěry?

Ze všeho nejdůležitější je získat důvěru dítěte, od té se potom všechno odvíjí. Pro nás není prvotním cílem vymámit z dítěte informace, aby rozkrylo svoji identitu. Pokud se bude v rozhovoru cítit dobře a bude cítit ke konzultantovi důvěru, tak je velká pravděpodobnost, že zavolá znovu. Těžké situace se leckdy rozkrývají opravdu pomalu, je to krůček za krůčkem, ale právě záruka anonymity je klíčová. Je to rámec, který dítěti někdy poprvé v životě nabídne prostor k tomu, aby se svěřilo. Velmi často pracujeme s dětmi, které jsou týrané či zneužívané mnoho let, nikdo v jejich okolí to neví a dítě to nikomu nesdělí. Když potom posbírá sílu a odvahu a dokáže se svěřit, je to naprosto zlomový moment. Zda rozkryje svoji identitu, nebo budeme hledat řešení a pomoc bez znalosti jména, to je vždy na rozvaze dítěte. Stále mluvíme o lince důvěry, která má svoje limity.

Když se dítě svěří, jak se s ním dál pracuje?

Podporujeme ho v tom, aby zůstalo v kontaktu s linkou. Cílem tak je stanovit si jeden, dva dílčí kroky, kterých je možné reálně dosáhnout a které se postupně řetězí. Dítě podporujeme, aby znovu zavolalo a abychom mohli probrat, jak byly navržené kroky efektivní a jak se mu dařilo. Často je na začátku klíčové s volajícím zajistit jeho fyzické bezpečí, aby dítě nebylo vystavené ohrožujícím situacím a například se vyhnulo kontaktu se zneuživatelem či s ním nezůstávalo samo doma. Důležitá je také pomoc v nalezení nějaké blízké osoby, která dítě pomůže ochránit, což může být někdo ze širší rodiny, známý nebo třeba učitel. Týrané a zneužívané děti jsou obvykle odkázány na pomoc lidí zvenčí. V blízké rodině mají často jen minimální šanci, že jim někdo pomůže a ochrání je.

Přechází kontakt z linky i v ambulantní pomoc?

Ano, linka důvěry je jedním z důležitých vstupních momentů pro ambulantní práci. Pokud jsou děti z dostupného regionu, tak jsou často podporovány v tom, aby za doprovodu osoby, které důvěřují, dokázaly vstoupit i do ambulantní péče, která má samozřejmě jiné možnosti a dokáže jít v ochraně dítěte o krok dále. Proto provozujeme linku důvěry i ambulanci.

Setkáváte se často s tak vážnými případy, že musí dojít k odebrání dítěte rodičům?

Nevím, jestli často, ale s takovými případy se setkáváme. Když vstoupíme do kontaktu s ohroženým dítětem, tak se snažíme pracovat i s jeho rodinou. Většina dětí je týraná a zneužívaná ve svých primárních rodinách, tedy těmi osobami, které tu mají být k jejich ochraně. Snahou je dosáhnout takových změn ve fungování rodiny a vztahů rodičů vůči dítěti, aby riziko dalšího atakování dítěte bylo eliminováno. V některých případech však rodiče nejsou schopni změny, nejsou třeba k dítěti vázání dostatečnou citovou vazbou, aby jim to stálo za to, nebo vidí chybu jenom na straně dítěte a odmítají na své pozici cokoliv měnit. Potom skutečně může být pro dítě vysvobození, když odejde někam jinam. V ojedinělých případech jsou to dokonce děti, které se na nás obrací s prosbou, abychom jim pomohli dostat se z rodinného prostředí.

Může na linku zavolat i někdo, kdo má podezření, že v jeho okolí dochází k týrání dítěte?

Ano, s takovým podezřením může zavolat kdokoliv. Bývají to lidé z okolí či širší rodiny, kteří informují o konkrétním dítěti, o které mají obavu, mnohdy správnou. My potom využíváme další kroky k tomu, abychom dítěti zajistili bezpečí. Lidem někdy přijde lepší zavolat nám, než policii nebo lidově řečeno sociálce. Možná je to i proto, že prostřednictvím anonymní linky můžou zavolat i s pouhým podezřením, zatímco třeba u policie mají pocit, že už musí mít nějaké důkazy a musí si být stoprocentně jisti.

Jak může vnější pozorovatel poznat, že se s dítětem něco děje?

Základním varováním je už to, že někdo začne mít o dítě obavu, protože už k té ho něco vede. Je vždycky lepší udělat krok navíc a zavolat, než nějaké dítě nechat neochráněné. I když to nevím s jistotou a mám pochybnosti, tak je daleko lepší na situaci upozornit, než potenciálně nechat dítě dál v naprosté bezmoci, ve které se týrané děti pohybují. I když třeba riskuji, že daná rodina bude muset projít prověřováním, přestože je v ní všechno v pořádku.

Věnuje se stát podle vás dostatečně problematice týraných dětí?

Bylo by na místě, aby vznikla celá síť krizových center v každém regionu. V současnosti je center zaměřených na tuto problematiku minimum, takto úzce specializovaní jsme de facto pořád jenom my.

Co učitelé, jsou v této oblasti dostatečně vzděláváni?

Určitě bych ohroženým dětem přála, aby vhled pedagogů v této oblasti byl větší. Týrané děti často vysílají nespecifické signály a bohužel jsou někdy prostě označeny nálepkou zlobivých. Vždy je potřeba se dívat hlouběji a klást si otázku, proč dítě zlobí. Jaká změna nastala, že dříve normálně prospívající a společenské dítě nyní sedí samo, s nikým se nebaví, chodí bez úkolů, v hodině je roztěkané a podobně. To se nikdy nestane jenom tak samo od sebe. Rozkrývat okolnosti třeba v rodině je ale samozřejmě náročné a chce to specializovanou průpravu.

Čtěte také: SOS dětské vesničky v Praze rozšíří pomoc rodinám v nouzi