Vzpomínáte ještě někdy na volby, kterých jste se poprvé zúčastnil jako člen volební komise?

Na ty se nezapomíná! Byl to rok 1990 a mně bylo zrovna šedesát let. Volby byly po volbě prezidenta, kterého Federální shromáždění zvolilo na konci roku 1989. V létě jsme pak šli do komisí. Dovedete si představit to nadšení? Je vám šedesát, najednou se vám to splní, jste v euforii. Všechno, co děláte, děláte dobrovolně, spontánně. S nadšením. Taková ta radost, ta teď zmizela. Ta doba se zkrátka změnila. Řeknu vám to upřímně: mládí, to vám závidím. Ale vaši budoucnost, tu vám vůbec nezávidím, ta je dost složitá.

Pojďme se tedy vrátit do té minulosti, do roku plného euforie.  Kdo tehdy volby připravoval?

No, bylo to takové živelné. Nedělal to ještě úřad, jak to známe dnes. Úřad pouze dodal Občanskému fóru lístky a samotné volby se u nás konaly tady ve Vokovicích, v Agitačním středisku. Byli jsme tam samí nadšenci, rovnali jsme spoustu volebních lístků. Organizace voleb nebyla jako dnes. Bylo to všechno takové dost volné.

Když to bylo tak živelné, jak vypadaly samotné přípravy?

Ve volebních komisích se sešli všichni, co chtěli pomoci. Sousedi z okolních ulic, známí. Úřad jen nařídil, že volby budou v ten a ten den, lidé se tam dobrovolně nahlásili. Výsledky jsme pak ručně počítali a nesli na úřad na jednoduchém archu. Další volby pak postupně více organizoval úřad, ve kterém byl vždy pověřený člověk ze statistického úřadu.

A ten už měl počítač?

Ano, tehdy ještě velmi jednoduchý.  Všechny komise, které za ním přišly s výsledky, musely čekat na úřadě. Když to bylo v sobotu večer, tak tam členové museli čekat třeba do neděle do rána, než se dostali na řadu. Když tam měla komise chybu, tak se to dělalo celé znovu.  A dneska? Je to jednodušší. Přijdou technici, kteří nainstalují počítač do každé komise, tajemník to hned zpracuje a odnáší za celou volební komisi hotové výsledky.

Byl jste v průběhu let ve stejné komisi?

Sloužil jsem všude. Podle toho, kde bylo potřeba. Pak jsem se ale snažil být co nejblíže domovu, u naší školy ve Vokovicích. Nejdříve bylo v komisi hodně starších ročníků. Čím více  k nám však přicházela technika a všechno se začalo dělat na počítačích, tím více dbal i úřad na to, aby to s nimi tajemník uměl  a aby to uměla  i předsedkyně komise.

Zmínil jste moderní techniku. Máte ještě ambice komisi vést, nebo už se spokojíte s řadovým členem?

Sice se vždy na informační schůzce volebních komisí říká, že se jde zvolit předseda, že to může být kdokoli, ale nejlepší je, když je to šikovný člověk, co se vyzná v počítačích. Protože pak dojde na složitější věci a jsou s tím jen lapálie.

A jaké?

No to máte teď třeba s tím kroužkováním. To jsou takové nepříjemné věci. Každého člověka musíte jednotlivě vypsat, kolik má kroužků, sečíst. A občas se někde vloudí chybička a počítač vám to pak nevezme. Stačí se jednou splést, lístky se slepí a už to nevychází.

Stává se to často?

Právě že zrovna posledně. To jsem tam byl zrovna nejstarší. Pořád se jim nedostávalo toho správného čísla a oni to stále sváděli na mě. (usmívá se) Snažili se mi vnutit, že jsem tu chybu udělal já.

A co vy na to?

Já jsem jim řekl: podívejte se, já jsem sice starý, ale dělám to dlouhou dobu, tu chybu fakt nepřipouštím. Ale i proto už nedělám předsedu. Člověk by se přeci jen mohl splést. Mladí jsou zkrátka pružnější.

Jak to nakonec dopadlo?

Znovu to přepočítali. Pak jim to samozřejmě vyšlo. Víte, mě jen mrzelo to, že ti mladší přišli ve stylu: tak co, svedeme to na toho starého, ten to udělal spíš než my. Jistě, já dokáži připustit chybu, ale když sedím u stolu, tak si přepočítávám lístky opravdu pečlivě. Dělám to pravidelně každých třicet minut, abych se nespletl. Aby mi to pořád souhlasilo. To zkrátka musí vycházet  kolik jste toho vydala a kolik máte v seznamu voličů zakroužkovaných lidí.

Jsou všichni členové komise takto důslední?

Jak kdo. U mě jde ale o to, že jsem vědecký pracovník. Tuto systematickou práci mám proto zažitou.

Jednou z tradic u volebních komisí je přinášení jídla…

Nám dokonce ze začátku jídlo vozili, takže jsme si ani nic nosit nemuseli. Úřad objednal třeba u řezníka zakázku – každý dostal salám, šunku, to bylo fajn. Pak to ale přestali dávat a dostáváme stravenky. Ale my si poradíme i tak – třeba jedna paní udělá buchty, já přinesu třeba pomeranče nebo banány.

A na čem si tam nejvíc pochutnáte? Na těch buchtách?

V jedné komisi je úžasná starší paní, která nám dělá takové radosti… (rozzáří se mu oči) Ona umí úžasný nákyp, vajíčko zamíchané se zeleninou, je to udělané jakoby do tuhého slaného pudingu. A to každý dostaneme. Já sice nejsem žádný jedlík, ale toto opravdu stojí za to. (smích)

Všímáte si, jak chodí lidé k volbám oblečení? Dokážete porovnat, jak se to měnilo v průběhu let?

Ti starší, co zažili volby po dlouhé době v roce 1990, si na tom opravdu dali záležet. Zároveň je to ale i o přístupu. Když má člověk za to, že chce pro to něco udělat, tak se pěkně oblékne. Když je to nějaký lempl, tak  k volbám  přijde, jak chce.

Zažíváte v komisi i humorné chvilky?

Legrace bývá dost často. Přijdou tam někdy třeba opilí, nebo začnou něco vykládat, tak to se člověk zasměje. Nebo chodil volit jeden pán, který nás pořád provokoval a ptal se, proč členové nedohlížejí na to, aby lidé do obálek nedávali třeba dva lístky. Ale úplně nejlegračnější je, že jsou lidé kolikrát tak rozrušení, že místo obálky s hlasem vhodí do urny své klíče. Ty pak od nás dostanou až v sobotu odpoledne po otevření volební urny.