Až do poloviny sedmdesátých let minulého století jezdila jako průvodčí ve starých otevřených tramvajích, které můžeme dnes vidět v ulicích už jen při historických jízdách, nebo ve střešovickém muzeu MHD. „Lístek stál po válce šedesát haléřů a našli se i vtipálci, kteří mi to dali v jednohaléřových mincích,“ vzpomíná paní Režná.

Hlásila jména zastávek

Jinak si na tehdejší cestující nestěžuje. Podle ní se chovali mnohem lépe než v dnešní době. Pokutu deset korun za jízdu na černo nemusela udělovat často. A vždy jí také odevzdávali zapomenuté věci, které našli na sedadlech. Když byl vůz zcela naplněný a ona se držela za zábradlí na jeho kraji, tak si lidé uvnitř vybírali peníze sami mezi sebou.

Pro dnešní dobu nepředstavitelnou věc, že se nastupovalo a vystupovalo ještě za jízdy, prý každý zvládal bez problémů. „Byli na to od dětství zvyklí,“ směje se sympatická dáma. Ve voze bylo vždy rušno, často si připadala jako zpovědní vrba. Mlčení u ní skutečně nehrozilo, protože kromě hovoru s lidmi na každé zastávce hlásila jména zastávek.

Autobus nechtěla kvůli volantu

Když se v roce 1974 zrušily staré vozy s průvodčími, stala se z paní Režné řidička tramvaje. „Autobus mě nelákal, tam je moc velký volant. A řídit trolejbus bylo fyzicky namáhavé,“ pokračovala Režná. Také oba její synové jezdili s tramvají. Ten starší je u dopravního podniku dokonce už přes dvacet let.

Nehod moc neměla, i když má stále v paměti případ paní, kterou v Ječné ulici postihla mrtvice a spadla jí bezvládně přímo pod vůz. V roce 1993 se vrátila do tramvaje, ve které začínala pracovat před padesáti lety. Dodnes tak jezdí v historické uniformě na nostalgické lince 91 a také na okružních jízdách.