V Praze jich máme přes dvacet. Je tedy z čeho vybírat. Stačí se projít po centru a jistě na nějakou narazíte. Právě uličky Starého i Nového Města jsou totiž domácí půdou pražských literárních kaváren.

Ve většině z nich můžete zapomenout na dotěrný zvuk komerčních rádií. Samozřejmě ani televize nesmí přes práh. Pokud lačníte po zprávách, sáhněte pro noviny. Hudba, nebo přihlouplé televizní dialogy jsou při četbě rušivým elementem.

Čeká vás také pestrá společnost. Od zvědavých cizinců, listujících místo knihami spíše internetovými stránkami, přes bohémské studenty až po roztržité intelektuály či feministky. Možná potkáte i nějakého toho spisovatele, herce, malíře. Podniky „vonící knižní vazbou“ jsou rybníkem umělců všeho druhu.

Pokud budete mít štěstí, můžete se zúčastnit i autorských čtení či křtů nových knižních počinů.

Čtyři redaktoři Deníku se včera vypravili do čtyř náhodně vybraných podniků, aby vám přiblížili jejich atmosféru.

U Týna nikdy nehraje rádio. Čtenáři ho neradi

I ty nejstylovější restaurace v Praze mají často jednu vadu. Rádio. Vstoupíte do na pohled precizně vyvedeného do prvorepublikového restaurantu a z reproduktorů se ozývá Lady Gaga promíchaná s dopravním zpravodajstvím. To, abyste náhodou nevypadli z obrazu, až z restaurantu zase odejdete.

Jedna z prvních věcí, která mě v Týnské literární kavárně zaujala, tak byl absolutní klid. „Ke čtení se to nehodí. Provozovatel se dlouho bránil i internetu, aby tu knížky nenahradil laptop a facebook, ale nakonec ho přece jen nechal zavést,“ říká mi sympatická servírka Klára, která u Týna obsluhuje už pátým rokem.

V pátek dopoledne, kdy k Týnu přicházím, je tu skoro prázdno. Oproti nedávnému čtvrtečnímu večeru to tu málem nepoznávám. „Dopoledne a obzvlášť, když prší jako dnes, bývá lidí méně. Ale večery, hlavně úterky a čtvrtky, míváme plno,“ říká mi Klářina kolegyně Zlatka. Pracuje tu jen o rok méně než Klára.

Obě zároveň studují. „Je to taková tradice. Nedávno jsme slavili deset let kavárny, sešli se tu bývalí zaměstnanci. Až na provozního všichni, co tu pracovali, byli v té době studenti.“ Ostatně, i já jsem Týn poznal během svých studentských let.

Ceny tu tehdy nebyly nejnižší, ale na centrum, těsné sousedství Staroměstského náměstí, slušné. Dnes si tu můžete dát černý čaj za 28 korun, Piccolo rovněž za 28, desítku Bernarda, aby se to nepletlo, rovněž za 28. Uvaří vám tu také čaj z čerstvého zázvoru za 35 korun, za stejnou cenu si můžete dát štamprli Becherovky nebo Ferneta či dvě deci červeného vína z Kobylí. Jinými slovy, nabídka je tu velmi široká.

A v čem se tato kavárna liší od jiných, kromě toho, že tu nehraje hudba? Uvnitř je knihovna. A pakliže si v ní nevyberete, není problém podívat se do sousedícího knihkupectví a antikvariátu. Pokud dorazíte do 18:00. Kavárna samozřejmě funguje déle, obvykle do 23:00. A počtení je tu klidné. I proto, že obsluha se na vás netváří nevrle, když si dáte jeden čaj a posedíte u něj hodinu.

Nechodí se přitom zdaleka jen studenti. „Je to různé. Chodí i turisté se o nás dočetli v nějakém průvodci. Už se o nás psalo i v Japonsku. Lidé ze zahraničí si často myslí, že jde o nějaký folklór,“ říká mi Klára. A já si jen říkám, kéž by.
V Rybce se ani nejvášnivější knihomol neocitne na suchu

Jen pár kroků od Národního divadla, v Opatovické ulici stanete před podnikem s roztomilým názvem Café Rybka. Nejde o literární kavárnu v pravém slova smyslu, i když knih jsou kolem dokola plné regály.

Rybka stojí kdesi na pomezí hospody a literární kavárny. Můžete tu klidně klábosit s kamarády nad pivem, nebo si nenápadně sednout někam dál od baru, sáhnout pro jakoukoliv knížku z pestré nabídky a spokojeně se oddat četbě. Pro nenapravitelné workholiky, kteří musí být neustále na příjmu je tu zdarma k dispozici WiFi připojení k internetu.

I přes moderní vymoženost má Rybka duši. Doslova pražskou atmosféru, která na vás dýchne, jen co se rozhlédnete. Pravda, na nekuřáka může dýchnout i nepříjemně hutný závan cigaretového dýmu, ale to už prostě k Rybce patří.

Kromě zajímavých dojmů si z Rybky můžete odnést i knížku. Ne, nenavádím ke krádeži. Rybka je totiž hospoda, kavárna i knihkupectví
v jednom.

„Pokud vám nevadí, že ji už někdo před vámi četl, pak si ji kupte. Má patinu,“ říká s úsměvem sympatická slečna za barem.

„Nejsme žánrově vyhranění. Najdete tu cokoliv, od antikvariátních kousků, po novinky. Od Dostojevského po Stephena Kinga. Knížky pro náročné čtenáře i oddychovou četbu,“ dodává a odchází točit pivo dalším příchozím. A pouští hudbu. Naštěstí zajímavou, alternativní. Žádné rádio.

„Na přání hudbu samozřejmě vypínáme,“ ujišťuje slečna a připravuje něco k snědku.

Kromě oblíbené knihy si v Rybce můžete nechat naservírovat i několik druhů piva, nakládaný hermelín, utopence, toust, nebo medovník ke kávě.
Balbínka nabízí nostalgii

Jen málo podniků s přívlastkem „poetický“ se může pochlubit atmosférou, kterou nabízí Balbínova poetická hospůdka. Její zázemí se až na přibyvší klimatizaci za minimálně desítku let nezměnilo a v jejím případě je to dobře.

Dřevěné stoly, každý z jiné série, židle, původní spojené lavice z kinosálů stále v přítmím zahalené Balbínce existují.

„Balbínku jsme si oblíbili s kolegy z práce, jejíž sídlo jsme kdysi měli na Vinohradech. Když jsme poprosili majitele, dalo se občas zahrát a zazpívat u piana. Jen rána po takových koncertech byla občas náročná,“ směje se Petr Kubec, který je pravidelným návštěvníkem vinohradského podniku.

Pokud zrovna nemáte co číst, postranní prostory nabízejí literaturu většinou světových klasiků. Otevřít můžete i Nový Zákon, kdybyste si chtěli oživit biblické příběhy.

Balbínka nabídkou zrovna nepatří mezi klasické literární kavárny. Ke knize či novinám si můžete objednat kávu, ale nabídka se omezuje na „turka“, instant či vídeň v cenové relaci od 28 do 35 korun včetně smetany.

Mnohem více jde na odbyt zlatý typický český mok Plzeň a Staropramen. Dáno je to tím, že poetický podnik otevírá v 17.00 a posezením u piva si většinou krátí čas skupinky čekající na koncerty.

Právě těmi je Balbínka proslulá. Sál menších rozměrů totiž umožňuje posluchačům být v bezprostřední blízkosti interpretů. Není nad to vychutnat si Radůzin recitál či Schmitzerův plně emotivní koncert z bezprostřední blízkosti.

Poetická hospůdka ale k posezení přivítá i návštěvníky, kteří zrovna nejdou na koncert. V předsálí mohou usednout na dvě dlouhé lavice, případně využít „kinosedačky“ v místnosti nazvané Sekretariát, která bývá většinou zázemím pro hudebníky.
S knihou nebo přáteli, v Ouky Douky je to vždy jako doma

Zapadnu celý uřícený do pohodlného měkkého křesla a hned je mi lépe. V příjemném prostředí obklopen stovkami knih pomalu chladnu.
Rozhlížím se, co by mi tak mohlo padnout do ruky, než se stačím rozkoukat, padne mi do ní nejdříve pivo s lavinovým efektem, s kterým přitančí s úsměvem na tváří příjemná obsluha.

Napiji se a hledám Čapka, než na mě ale vykoukne Bílá nemoc, sáhnu, ani nevím proč, po knize psychologie a začínám listovat.

Taková je holešovická kavárna Ouky Douky nedaleko metra Vltavská na rohu ulic Janovského a Heřmanova. Ke vstupu láká už svým zajímavým názvem a zevnějškem.

Pro kavárenské povaleče ideální

Na zahrádce před kavárnou, kde ale dostanete na výběr i z několika druhů piva, sedí několik spokojených lidí, a pak už žádný bonviván a kavárenský povaleč chtivý literatury neodolá a musí vstoupit. Chtěl bych se ale dozvědět něco více, a tak si na pár minut ke stolu zvu Maru, původem ze Slovenska. Ta mi s nepatrným a krásně znějícím přízvukem sděluje, že v Ouky Douky pracuje už tři roky.

„Kavárna tady funguje už deset let. Více méně k nám chodí stejní lidé, máme mnoho štamgastů, kteří to tu mají rádi a pravidelně se vrací,“ říká Maru.

Vysvětluje mi, že v Ouky to není klasická literární kavárna, ale prostory jsou rozděleny na část kavárenskou a antikvariát, kde si lze jakoukoli knihu zakoupit.

Je ale možné si ji zde také vytáhnout a číst, nebo ve společnosti velkých i menších spisovatelů jen tak posedět s přáteli u dobrého pití.

Kdo má hlad, může si dokonce objednat i něco k jídlu, nabízejí zde sendviče, saláty a jak upozorňuje Maru, vyhlášené jsou prý polévky od Marušky, na které někteří pravidelně docházejí.

Otevřeno je zde od pondělí do neděle od 8 do 24 hodin. Kdo by se chystal do Ouky Douky později večer s partou, měl by si raději předem rezervovat stůl, někdy totiž bývá dost plno.

„Moc dobře se mi tady pracuje, potkala jsem tady báječné lidi a musím říct, že je tady takové rodinné prostředí. Zajdu sem i mimo pracovní dobu popovídat si s přáteli a posedět,“ uzavírá Maru a redaktorovi, který si zde také příjemně poseděl, nezbývá, než jí dát za pravdu.