Zájem to vyvolalo obrovský: vytvořila se fronta táhnoucí se až na Mariánské náměstí. A byť postupovala poměrně rychle, ještě hodinu po otevření se nezkracovala; přicházeli stále noví lidé. A to se ještě nezařadili všichni. Někteří reagovali tím, že popošli k nedaleké knihovně – s tím, že počkají, než nával poleví, a zatím si prohlédnou něco jiného; centrála Městské knihovny v Praze totiž v rámci festivalu také nabídla program. To ale nebyl případ ženy z východního Slovenska, kterou Deník zastihl na konci fronty půl hodiny po otevření. „My jsme přijeli až z Bardejova,“ řekla Deníku s tím, že jejich skupinku přivedla do Prahy právě návštěva zrekonstruovaného paláce. A prohlídka jeho prostor ještě předtím, než je zaplní mobiliář.

Prostory plné vznešenosti

Návštěvníci mohli obdivovat monumentální schodiště a prostory takzvaného piana nobile neboli vznešeného patra – se sály Divadelním, Zlatým, Tyrkysovým a Mramorovým i Čínským salonkem. Stranou pozornosti a obdivu nezůstala ani zimní zahrada, kde návštěvníky mohla překvapit informace, že původní plány zde počítaly se vznikem dalšího sálu, a to zcela mimořádného zamýšlenou velkolepostí – sálu největšího, nejvzdušnějšího a nejhonosnějšího, jehož klenba měla dosahovat až do úrovně nynějšího třetího patra.

Vedle samotné prohlídky prostor návštěvníky zaujaly zejména květiny a vůně. Připraveny byly poučení o květomluvě neboli využití symboliky květin s jejím uměleckým využitím i instalace představující, jaké vůně podle dochovaných receptur ozvláštňovaly v barokní době noblesní prostředí; ani ty nepostrádaly své významy. Došlo také na umění – vystoupení trubačů a ukázky barokem inspirovaných prací současného sklářského sochaře Martina Janeckého. A potlesk sklidilo kostýmované vystoupení, při němž Filip Josef hrabě Gallas představil některé souvislosti týkající se výzdoby paláce, který převzal nedokončený po svém otci. Prozradil však také, jak to přišlo, že že palác nazývá Clam-Gallasovým: on sám s chotí se totiž narození dědice nedočkali, takže nastoupil synovec Kristián Filip Clam.

Rezidence pro diplomata

Palác stojí na místě, kde se různě upravované a přestavované domy obývané tehdejšími elitami nacházely už od středověku. Počátek 17. století přinesl vybudování renesančního paláce rodu Kinských. Změnu přinesl rok 1634, kdy byl v Chebu zavražděn vojevůdce Albrecht z Valdštejna – a v rámci této akce byl mezi jinými zabit rovněž jeho pobočník Vilém Kinský z Vchynic a Tetova. Císař pak majetek zkonfiskoval a palác věnoval svému generálovi Matyáši Gallasovi de Campo. Následovala raně barokní přestavba.

Velká změna přišla za jeho vnuka Jana Václava Gallase. Ten v době takzvané války o dědictví španělské (1700–1714) působil v Londýně jako vyslanec vídeňského císaře neboli rakouských Habsburků, načež pro něj byl připraven nový úkol: přesídlit do Prahy a zastávat post nejvyššího maršálka Království Českého. Hrabě Gallas si tedy v Praze chtěl vybudovat reprezentativní sídlo, které by odpovídalo jeho postavení i dosavadnímu životnímu stylu. Rozhodl se na Starém Městě, v sousedství nyní již neexistujícího kostela Panny Marie Na louži, vybudovat velkolepý palác, pro který v okolí dosavadního majetku skoupil i několik jiných domů a parcel.

Vrcholně barokní palác o čtyřech křídlech, jehož podobu navrhl věhlasný architekt Bernhard Fischer z Erlachu, se pro něho stavěl v letech 1713–1719. Dopadlo to ale jinak, než hrabě plánoval, a to hned dvojnásob. Habsburkové změnili plány: nejprve ho poslali reprezentovat Vídeň do Říma – a pak byl v jejich službách uveden do funkce místokrále Království neapolského. Ne na dlouho. Nečekaně tam v roce 1719 zemřel, když se nedožil ani padesátky.

Rodový majetek pak převzal jeho syn Filip Josef Gallas, za jehož působení se řešila podoba výzdoby paláce. Přizval trojici špičkových a již osvědčených umělců své doby: malíře Carla Innocenza Carloneho, sochaře Matyáše Bernarda Brauna a štukatéra Santino Bussiho. V souvislosti s dobovými trendy převažují v jejich pracích alegorie čerpající z antických mýtů, avšak odrážející i soudobé filozofické směry s důrazem na vyzdvižení role umění, vědy, ale i půvabu květin.

Stavba i její interiéry se pak nadále vyvíjely. Projevil se například zájem Kristiána Kryštofa Clam-Gallase o hudbu a umění vůbec; šlo o jednoho ze zakládajících členů Společnosti vlasteneckých přátel umění – předchůdce Národní galerie. S jeho érou je také spojena proměna někdejšího vstupního prostoru pro přijímání hostů přicházejících na audienci ve šlechtické divadlo v letech 1812–1838. Když divadelní sál přestal vyhovovat nárokům společenského života, zvláště pořádání bálů, nechal Eduard Clam-Gallas upravit Mramorový sál v místech přijímací místnosti pro udělování audiencí a části prostor někdejší obrazové galerie. Zdejší čilý společenský a kulturní život ostatně měl obrovskou tradici a význam: již v 18. století byl spojen například i s vystoupeními Wolfganga Amadea Mozarta či Ludwiga van Beethovena.

Zájemci se však mohli seznámit i s novější historií. Například nahlédnout do místnosti, kde úřadoval prvorepublikový ministr financí Alois Rašín. V době po roce 1918 už šlechtičtí majitelé palác využívali jen velmi omezeně a jeho podstatnou část pronajímali – velmi si prý ale vybírali, komu prostory poskytnou.

Prohlídka zrekonstruovaného Clam-Gallasova paláce v rámci programu Festivalu muzejních nocí. | Video: Milan Holakovský

Nebyla to však novinka. Už v 19. století se objevovali různí nájemci v souvislosti s tím, že významné osobnosti rodu dávaly přednost pobytu ve Vídni. To se týká především Eduarda Clam-Gallase, který se proslavil jako úspěšný císařský generál. Dobovou hvězdou byl do roku 1866, kdy utrpěl několik porážek v prusko-rakouské válce. Čelil pak opovržení v novinových článcích i lidovému posměchu, kdy na jeho adresu vznikaly potupné kramářské písně – a pražskému paláci dokonce lidé rozbíjeli okna. On tedy rezignoval na další vojenskou kariéru, uchýlil se do ústraní a usadil se na zámku Frýdlant. Mimochodem – pro tento rod Prusové představovali pohromu častěji: už v roce 1744, v období válek o dědictví rakouské, za jejich vpádu přišel pražský palác o více než 400 děl obrazové sbírky Gallasů.

V roce 1945 byl palác konfiskován na základě Benešových dekretů. Po desetiletí zde působil Archiv hlavního města Prahy. Pak objekt hostil různé výstavy, konference i společenské a kulturní akce.

Z tiché noblesy skok do reality

Prostředí je úchvatné, atmosféra velkolepá, řekl Deníku 60letý Karel od Karlových Varů, který se do Prahy přijel podívat speciálně na palác zrekonstruovaný půlmiliardovým nákladem. „Mohl jsem vyrazit až po práci, takže jsem měl obavy, jestli to stihnu; svěřil se. Zůstal pak až do uzavření po 22. hodině, a tak mohl při odchodu naplno poznat hluk noční ulice v centru, přímo přeplněné bavícími se turisty v době, kdy začaly zavírat některé z restaurací. „Škoda, že vznešenost zdejších domů není ani trochu nakažlivá,“ zalitoval. „Páni šlechtici by se asi divili, jaký je tady teď kravál,“ míní.

Prohlédnout si Clam-Gallasův palác mohou zájemci i v jiných termínech. Aktuálně jsou vždy od čtvrtka do neděle dostupné komentované prohlídky, na něž si zájemci mohou rezervovat termín prostřednictvím e-shopu Muzea města Prahy. Základní vstupné činí 250 korun, snížené 130 Kč a rodinné vstupné je za šest stovek.