Kromě různých požárů po celé Praze vzpomíná Havrda například na nejhorší tramvajovou tragédii na Špejcharu, při které v roce 1982 zemřelo sedm lidí. Živě si ale také vybavuje demonstrace v letech 1968 a 1969 proti ruské invazi, nebo desítky setkání s lidmi zavěšenými na hraně Nuselského mostu. „Nejhorší je, když se sebevrahovi koukáte do očí, on řekne čau a skočí dolů. To se mi naštěstí stalo jen dvakrát,“ poznamenává Havrda.

O profesi je v metropoli zájem

Z hasičského povolání se podle něj neodchází, je to srdeční záležitost. „Dříve nebyl o tuto profesi zájem, nyní musíme desítky zájemců odmítat,“ pokračuje Havrda. Dnes pracuje v centrále pražských hasičů v Sokolské ulici. Ve službě je stejně jako jeho kolegové 24 hodin a pak dva dny odpočívá. Takto se v hlavním městě střídají tři směny, v každé slouží najednou 250 lidí, a to na deseti pracovištích. Během směny vyjíždějí v průměru přibližně ke třiceti případům. Na své povolání je Havrda hrdý. „Mám příjemný pocit, když houká siréna. Uvědomím si při tom, že jdu zachraňovat lidi a jejich majetek,“ říká muž, který obdržel několik vyznamenání za hrdinský čin.

Tradice v rodině pokračuje

Pokud má popsat, co vše se během let v jeho profesi změnilo, zdůrazní hlavně vybavení, které je dnes na vyšší bezpečnostní i technické úrovni. Desítky let, které Havrda věnoval hasičskému povolání, se podepsaly na jeho zdraví. Když zajde do zakouřeného prostředí, začne se mu špatně dýchat a slzímuoči. Přesto rozhodně nelituje. Vůbec si nedokáže představit, že na konci tohoto roku jde do důchodu.

Na zasloužený odpočinech odchází společně s manželkou, která dělá spojovatelku na známé lince 150. Kolegové jim připraví pěkné rozloučení. Odvezou je houkajícími auty z poslední směny domů. Tradice však bude u Havrdů pokračovat. Syn je hasič a vnuk je prý také nadšený.