„Potom téhož roku v neděli po sv. Jakubu, jinak 30. dne měsíce července, byli purkmistr a někteří konšelé Nového Města s podrychtářem, nepřátelé přijímání z kalicha, od obecného lidu a Jana Žižky, dvořana svrchu jmenovaného českého krále, za to, že se posmívali procesí, které se tamtudy mimo radnici vracelo s velebnou svátostí oltářní od svatého Štěpána na Rybníčku do kláštera blahoslavené Panny na Písku, ohavně shozeni z Novoměstské radnice a ukrutně ubiti a usmrceni," zaznamenal tzv. první pražskou defenestraci kronikář a spisovatel Vavřinec z Březové ve své Husitské kronice, líčící události od roku 1419 do roku 1422. Šlo o čin, jímž před 600 lety začaly husitské války.

Podle Starých letopisů českých z roku 1432 letěli z oken purkmistr Jan Podvinský, Kliment Šťastník, koželuh Tomášek, konšelé Čeněk Patriarcha, Rehla Drevník, Jan Humpolec, Václav Barbořin, Jan Ryba a Sasín, rychtář Nyklásek, rychtářovi pacholci, valchář Říha (toho prý vzbouřený dav vytáhl v kuchyni zpod stolu a zabil na místě) a ještě několik dalších nejmenovaných mužů. Totožnost autora letopisů, popisujícího defenestraci, se nám nedochovala (podle všeho jich letopisy psalo víc), pravděpodobně šlo ale o vzdělaného měšťana žijícího na Starém Městě pražském. 

V Praze probíhají vzpomínkové akce k 600. výročí defenestrace:

Vesnice i města se radikalizují

Proč vlastně k událostem na Novoměstské radnici 30. července 1419 došlo? Po násilné smrti Jana Husa v Kostnici v roce 1415 se napříč českými zeměmi rozpoutaly obří protesty proti tomuto činu. Lidé se s upálením obdivovaného a uznávaného kazatele nedokázali smířit a zejména na venkově se rychle radikalizovali. Na jaře 1419 už docházelo k pořádání tisíchlavých poutí na výrazné kopce nebo hory, ovlivněných očekáváním nástupu Boží pozemské říše trvající tisíc roků, tedy takzvaným chiliasmem.

Na radikalizaci lidí z vesnic přitom navázal podobný vývoj i ve městech. Symbolem bouřících se davů se stalo přijímání pod obojí, zavedené Jakoubkem ze Stříbra, které bylo vnímáno jako náprava církevních nepořádků a obrácení církevních hodnostářů k pokoře - podle katolických dogmat se totiž věřící měli spokojit pouze s hostií a právo přijímat víno měl výhradně kněz, což "kališníci" vnímali velmi negativně.

Náladám širokých vrstev ale neodpovídala mocenská situace. V rozhodujících pozicích posilovalo koncem roku 1418 výrazněji katolické křídlo, které zakročovalo proti kališnickým farářům. V Praze se k podobnému kroku rozhodl král Václav IV., který nechtěl připustit rozšíření chiliastické vlny do hlavního města království. Za konšely Nového Města pražského proto nechal dosadit husitské odpůrce a z většiny pražských kostelů dal vypovědět husitské kněží. Tři husitské kostely však v Praze ponechal - šlo o kostely svatého Ambrože, svatého Benedikta a zejména o chrám Pany Marie Sněžné, kde kázal mladý radikální kazatel Jan Želivský, bývalý premonstrátský mnich a současně nejvýraznější představitel českého chiliasmu. Želivský podobně jako Hus kázal v češtině a rychle si získával pražskou chudinu.

Noví konšelé na Novoměstské radnici zakázali veřejná shromáždění a kázání před kostely a snažili se vykázat husitské kněží z pražských far. Tím ale postupně přilévali olej do ohně, protože věřící přijímající pod obojí se začali cítit ohrožení a rychle se radikalizovali. Pohár trpělivosti přetekl, když konšelé několik takových věřících zatkli a uvěznili v Novoměstské věznici nacházející se přímo pod radnicí.

Ranní kázání jako rozbuška

Bezprostřední rozbuškou k budoucímu dění se v neděli 30. července stalo ohnivé ranní Želivského kázání u Panny Marie Sněžné, které nabudilo lid v chrámu, aby se přesunul ke kostelu svatého Štěpána na Rybníčku, v němž Želivský kázal dřív, a násilím ho obsadil. Rozzlobený dav podle kronik vyrazil kostelní dveře, vydrancoval a vyloupil kostel i faru a podle některých zpráv dokonce oběsil místního křižovnického faráře, který právě sloužil nedělní mši, na trámu vystrčeném z okna fary. Želivský pak v kostele vedl mši sám a zakončil ji přijímáním pod obojí. Od svatého Štěpána už zamířily nabuzené zástupy přímo před radnici.

"Když se pak z toho procesí od sv. Štěpána vraceli, zastavili se u radnice a žádali purkmistra a konšely, aby byli propuštěni všichni vězňové, kteří byli zatčeni za to, že přijímají tělo a krev Pána Ježíše Krista pod obojí způsobou," uvádějí Staré letopisy české.

Konšelé v čele s purkmistrem Janem Podvinským ale odmítli tento požadavek splnit. Následoval útok na radnici, podle kališnického výkladu přiživený tím, že někdo z radnice hodil kámen na kněze nesoucího schránku s hostiemi.

Dav, v němž podle některých záznamů aktivně vystupoval i pozdější vůdce husitských vojsk Jan Žižka, už podruhé v jednom dni vyrazil zavřené dveře, poměrně snadno přemohl slabou stráž a konšele včetně purkmistra a rychtářových pacholků vyházel z oken. Na pomoc radnici byl sice vyslán královský vojenský oddíl, ten ale do dění nakonec nijak nezasáhl. Svou roli pravděpodobně sehrálo to, že jeho velitel Jan Bechyně i většina vojáků byli kališníci.

Proč právě z oken? Byla v tom symbolika

Šlo v případě první pražské defenestrace o spontánní výbuch vášní, nebo o předem připravený akt? V úvahu přicházejí v podstatě obě varianty. Dav směřoval k násilnému činu nepochybně pod vlivem širších okolností, než byl pouhý pokyn jeho vůdců, na druhé straně je pravděpodobné, že minimálně Želivský s takovým vyvrcholením událostí do jisté míry kalkuloval. Samotné provedení činu - vyhození z okna - totiž napovídá, že "potrestání" konšelů mělo svou symbolickou rovinu.

"Středověká křesťanská společnost byla výrazně vertikálně uspořádaná, přičemž vyšší (a Bohu bližší) umístění bylo automaticky pociťováno jako hodnotnější, autoritativnější a vznešenější. Na nejvyšších místech tedy samozřejmě stáli papež a císař, na nejnižších příčkách se nacházeli sociálně vyloučení lidé, kteří svou podobou (postižení) či povoláním (prostitutky, kat) měli nejblíže do pekla. Mezi nimi se nacházeli všichni ostatní, jejichž místo na vertikální ose bylo ovlivněno jejich příslušností k jednomu ze tří stavů a funkcí v dané společnosti. Jestliže husité vyhazovali radní z oken, chtěli tím jasně vyjádřit, že dosud sice byli konšelé ve světské hierarchii výše než oni, že jim vládli často i nespravedlivě, ale že jejich místo na vyšších příčkách není trvalé," napsal Petr Čornej v publikaci První pražská defenestrace. Krvavá neděle uprostřed léta.

Defenestrace přitom není český vynález. Vykonání trestu smrti formou shození "provinilce" z výšky (například svržením do rokle) znaly různé kultury už ve starověku. Nejstarším historicky zaznamenaným svržením z okna je starozákonní příběh manželky krále Achaba Jezabel, která byla vyhozena z okna svého paláce za pronásledování židovských proroků. 

Za zmínku také stojí, že vykonavatelé defenestrace byli na předchozí mši vedené Želivským "očištěni" od svých hříchů, zatímco svržení konšelé nedostali šanci se před svou smrtí vyzpovídat. Akt vyhození z okna tak můžeme chápat také jako jejich sražení do pekel a obrácení poměrů a rolí. Určitou roli mohla v rozhodnutí rozlíceného davu sehrát i ozvěna předkřesťanských pohřbů, při nichž byl mrtvý vynášen z domu oknem, aby se už nemohl vrátit. Ani pro stoupence pod obojí nebylo žádoucí, aby se na radnici vrátili katolíci.

Ačkoli se dodnes traduje, že zpráva o úspěšně provedené defenstraci zaskočila krále Václava IV. do té míry, že ho na Novém hrádku u Kunratic zasáhla mozková mrtvice nebo srdeční záchvat, není to pravda. Král sice s takovým činem skutečně nepočítal, ale zprávu o něm ještě "ustál" a po několika dnech dokonce potvrdil změny na Novoměstské radnice, kam namísto svržených konšelů nastoupili kališničtí hejtmani. Zmíněný zdravotní atak nicméně přišel krátce poté a král 16. srpna na Novém hrádku zemřel. Jeho smrt vyvolala novou radikalizaci chiliasticky naladěného obyvatelstva Prahy a stala se poslední rozbuškou k rozpoutání husitských válek.