Pro Pražany byly rájem podnikových rekreací Krkonoše

Generace dnešních šedesátníků popisuje atmosféru dotovaných rekreací v posledních letech před pádem komunismu jako uvolněnou. Nabídky těchto pobytů byly ovšem velmi různorodé v závislosti na zaměstnavateli.

„Můj tatínek pracoval v Motorletu, továrně na letecké motory, která nahradila někdejší Waltrovku. A Motorlet měl tři podnikové chaty v Malé Úpě, kam jsem jezdila s rodiči jako dítě na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Tehdy to bylo ještě dost organizované a kolektivní. Na zábavu například stále dohlížel kulturní referent,“ vzpomíná na své první podnikové rekreace Hana Tvrdíková z Nuslí.

Do Sovětského svazu za 600 korun

Než se stala matkou dvojčat, zažila v 80. letech coby zaměstnankyně Východočeských pivovarů několik pobytů v podnikovém zařízení v Jeseníkách a s vlakem Družby vycestovala i do tehdejšího Sovětského svazu. „Pivovary spadaly pod ministerstvo zemědělství a v rámci té struktury nám nabídli dvoutýdenní cestu vlakem přes Kyjev, Moskvu a Kišiněv za 600 korun. Jelo se před Vánocemi, a tak o zájezd nebyl valný zájem. Na pro mě naprosto nečekané expedici byla docela sranda, podpořená samozřejmě alkoholem,“ dodává Hana.

Organizované dovolené za socialismu? Češi na ně nostalgicky vzpomínají

Hančin dlouholetý kamarád Pavel Kohák pracoval před sametovou revolucí v Ligně, která se starala o vývoz a dovoz dřeva. Podnik zahraničního obchodu nicméně vlastnil jen spartánsky vybavenou chalupu ve svahu v Krkonoších, kde nebyl vodovod ani elektřina a kam se muselo docházet pěšky zhruba dvě hodiny.

„Bylo to jen pro dobrodružnější povahy. Já jsem tam jezdil s partou i v zimě na běžky. Ostatní zaměstnanci chatu využívali jen sporadicky v létě. Vedení Ligny nám do převratu dávalo minimum peněz na údržbu. Údajně nás podezřívali, že tam sepisujeme nějaké petice. My jsme tam přitom jezdili sportovat a nadechnout se čerstvého vzduchu,“ zdůrazňuje Pavel.

Svobodně se nadechnout

Jeho vrstevník Stanislav Starý vedl od začátku 80. let až do konce minulého století na plný úvazek hotel v Bedřichově v Jizerských horách. Na svou dobu komfortní objekt se záchodem a koupelnou na každém pokoji patřil až do privatizace státní stavební firmě Armabeton, která měla několik tisíc zaměstnanců.

O pobyt za dostupnou cenu byl proto velký zájem. „Většinu klientely tvořily rodiny s dětmi. Po večerech se dospělí scházeli ve vinárně nebo společenské místnosti. Hráli jsme na kytaru a povídali si. Zábava už nebyla nijak organizovaná, lidé spolu ale komunikovali víc než dnes. Na hory jsme se jezdili svobodně nadechnout, což byl i důvod, proč jsem tam odešel pracovat a žít,“ míní Stanislav.

Ikonické hračky Husákových dětí? Plechová slípka, Zetor i tuzexové mámení