Kliknutím zvětšíteGenerace dnešních šedesátníků popisuje atmosféru dotovaných rekreací v posledních letech před pádem komunismu jako uvolněnou. Nabídky těchto pobytů byly ovšem velmi různorodé v závislosti na zaměstnavateli.
„Můj tatínek pracoval v Motorletu, továrně na letecké motory, která nahradila někdejší Waltrovku. A Motorlet měl tři podnikové chaty v Malé Úpě, kam jsem jezdila s rodiči jako dítě na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Tehdy to bylo ještě dost organizované a kolektivní. Na zábavu například stále dohlížel kulturní referent,“ vzpomíná na své první podnikové rekreace Hana Tvrdíková z Nuslí.
Do Sovětského svazu za 600 korun
Než se stala matkou dvojčat, zažila v 80. letech coby zaměstnankyně Východočeských pivovarů několik pobytů v podnikovém zařízení v Jeseníkách a s vlakem Družby vycestovala i do tehdejšího Sovětského svazu. „Pivovary spadaly pod ministerstvo zemědělství a v rámci té struktury nám nabídli dvoutýdenní cestu vlakem přes Kyjev, Moskvu a Kišiněv za 600 korun. Jelo se před Vánocemi, a tak o zájezd nebyl valný zájem. Na pro mě naprosto nečekané expedici byla docela sranda, podpořená samozřejmě alkoholem,“ dodává Hana.
Hančin dlouholetý kamarád Pavel Kohák pracoval před sametovou revolucí v Ligně, která se starala o vývoz a dovoz dřeva. Podnik zahraničního obchodu nicméně vlastnil jen spartánsky vybavenou chalupu ve svahu v Krkonoších, kde nebyl vodovod ani elektřina a kam se muselo docházet pěšky zhruba dvě hodiny.
„Bylo to jen pro dobrodružnější povahy. Já jsem tam jezdil s partou i v zimě na běžky. Ostatní zaměstnanci chatu využívali jen sporadicky v létě. Vedení Ligny nám do převratu dávalo minimum peněz na údržbu. Údajně nás podezřívali, že tam sepisujeme nějaké petice. My jsme tam přitom jezdili sportovat a nadechnout se čerstvého vzduchu,“ zdůrazňuje Pavel.
Svobodně se nadechnout
Jeho vrstevník Stanislav Starý vedl od začátku 80. let až do konce minulého století na plný úvazek hotel v Bedřichově v Jizerských horách. Na svou dobu komfortní objekt se záchodem a koupelnou na každém pokoji patřil až do privatizace státní stavební firmě Armabeton, která měla několik tisíc zaměstnanců.
O pobyt za dostupnou cenu byl proto velký zájem. „Většinu klientely tvořily rodiny s dětmi. Po večerech se dospělí scházeli ve vinárně nebo společenské místnosti. Hráli jsme na kytaru a povídali si. Zábava už nebyla nijak organizovaná, lidé spolu ale komunikovali víc než dnes. Na hory jsme se jezdili svobodně nadechnout, což byl i důvod, proč jsem tam odešel pracovat a žít,“ míní Stanislav.
11
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
