Renesanční osobnost s uměleckým zaměřením se stala politikem souhrou historických okolností, jak připomněl jeden z Kořánových následovníků Jan Kasl. Toho Kořánova smrt zaskočila. Ještě ve čtvrtek si totiž od svého předchůdce přečetl pozvánku na kulturní akci.

Do sametové revoluce Kořán stihl hodně 

Vystudovaný filmový scenárista a dramaturg se své profesi nemohl věnovat dlouho. V roce 1973 ho zatkla státní bezpečnost v hostinci, kde spolu s lídrem českého undergroundu Ivanem Jirousem pěl „protisovětské" popěvky. Následoval rok za mřížemi a po návratu typický odsun do dělnické pozice v pražských kanalizacích.

Do sametové revoluce toho ale Jaroslav Kořán stihl ještě hodně. Do češtiny přeložil desítky knih z moderní anglosaské literatury, mimo jiné prózy Roalda Dahla, Kurta Vonneguta, Charlese Bukowského nebo Henryho Millera. A jen tak mimochodem, právě v Kořánově bytě se 10. prosince 1976 konala první přípravná schůzka rodící se Charty 77.

Do čela Prahy se dostali architekti, umělci i studenti

Pražským primátorem se chartista Kořán stal v únoru 1990, kdy dosluhující komunisté uvolnili ještě před svobodnými volbami podstatnou část mocenských pozic lidem, které vybralo Občanské fórum. Okolnosti této proměny i Kořánovu roli popisuje v knize Úspěch i zklamání politolog Martin Horák, který dnes působí v Kanadě.

„Vedení OF při výběru kandidátů velmi dbalo na odbornou kvalifikaci, protože staré struktury využívaly každou příležitost ke zpochybnění odbornosti kandidátů," píše v publikaci Horák s tím, že prozatímní Národní výbor Prahy proto zahrnoval profesně rozmanitou skupinu zástupců, včetně architektů, dopravních inženýrů a úředníků, ale i akademiků, umělců a studentů.

OF zvítězilo ještě na podzim 1990

„Kromě zapojení do protestů v roce 1989 a minimální politické zkušenosti neměli tito lidé mnoho společného. V čele této rozmanité provizorní rady stanul Jaroslav Kořán," uvádí ještě Horák. Občanské fórum ještě na podzim 1990 suverénně zvítězilo ve volbách a tím se potvrdilo i Kořánovo primátorství. Právě vnitřní nesourodost hnutí ale záhy vedla k jeho rozpadu na celostátní i pražské úrovni. Boje o pozice nových stran, v čele s nejsilnější ODS, pak vyústily v září 1991 v Kořánovo odvolání.

Z loutky samostatnou institucí 

Jaroslav Kořán měl hlavní úkol v čele Prahy daný přeměnit nejvyšší úřad metropole z loutkového orgánu komunistické strany v demokratickou instituci vznikající obecní samosprávy. To se mu podle osobností oslovených Pražským deníkem podařilo a na další úkoly, třeba zlepšení chátrající infrastruktury, neměl dost času.

Kořánův nástupce v úřadu primátora z přelomu tisíciletí Jan Kasl vzpomíná na svého předchůdce jako na „slušného člověka, bohéma a úspěšného ‚vymetače' komunistů z radnice, který tehdejší úředníky nejen vyměnil, ale také optimálně zredukoval jejich stavy". Podle politologa Jiřího Pehe měl Kořán s vypuzováním „starých struktur" o něco jednodušší práci než na celostátní úrovni. „Přesto udělal to, co bylo nezbytné, a pozdější návrat těchto struktur v podobě různých ekonomických nebo vlivových skupin, to už nemohl ovlivnit," upozornil Pehe.

Primátoři Prahy. Infografika.