Maminka Báry Mirgové měla vzácný syndrom, v důsledku kterého jí selhal organismus. A Bára se tak narodila předčasně, císařem, v osmém měsíci. „Postihlo mi to oči. Už v jednom roce mi lékaři operovali šedý zákal, ze kterého se sekundárně vyvinul ten zelený.“

Jak Bára vidí? „Představte si, jako byste se koukali do mlhy. Takhle já vidím část dne. Někdy je to horší, jindy trochu lepší. Mám velké výkyvy vidění. Mám nerovnou rohovku, nezaostřuji. Na dálku nerozpoznám lidi. A brýle nosím jen proto, že mi slouží jako lupa,“ popisuje třiatřicetiletá Bára.

Bára chodila jak na mateřskou, tak i základní školu pro zrakově postižené do Brna. A zpětně je ráda, že nebyla v inkluzi. „Měla jsem nevidomou kamarádku, která chodila na běžnou základní školu, ale nebylo to ono. Nebylo dost materiálů v Braillově písmu. Já jsem za ‚speciální‘ výchovu ráda. Měla jsem zvětšovací lupu, psali jsme do sešitů fixem na tlusté linky. Dostala jsem kvalitní výuku a nemusela jsem se trápit.“

Bára má dvě dcery – dvouletou a čtyřletou. Obě už chodí do školky. A jsou vzhledem k Bářině zrakovému handicapu velmi samostatné.

Světluška ve zkratce
Světluška je projekt Nadačního fondu Českého rozhlasu. Funguje již sedmnáct let. Provází těžce zrakově postižené ve všech klíčových etapách jejich života a přispívá například na speciální technologické pomůcky, služby, asistenci dětem i seniorům a podporuje rozvoj talentu. Světluška pořádá každoročně pravidelně několik klíčových projektů např. Noční běh pro Světlušku, Kavárnu POTMĚ nebo benefiční koncert Světlo pro Světlušku. V minulém roce putovalo do sbírky Světlušky z uskutečněných projektů přes 22 milionů korun.

„Musí být. Manžel nevidí vůbec, holky tedy pochopily už v raném věku, že když něco chtějí, musejí si o to říct. Mohly by totiž na věci ukazovat klidně půl hodiny, ale bylo by jim to platné asi jako mrtvému zimní kabát. I ta mladší dcera, když mi chce něco ukázat, vezme moji ruku, položí mi ji na danou věc a řekne: Maminko, podívej!“

Bára má zelený zákal, jejího muže postihlo v devatenácti letech stejné onemocnění. A oslepnul. Bála se Bára, že některá z nemocí postihne oči i jejich dcer?

„Moje oční vada není genetická, mamka měla otravu v těhotenství. Můj muž to dědičné má, ale už má jednu zdravou holčičku, takže jsme si nenechávali dělat testy. Ani jsme neuvažovali o tom, že by holky měly oční vadu. A i kdybych se to dozvěděla už během těhotenství, stejně bych si dítě nechala.“

S předsudkem, že by se jako zrakově handicapovaná nedokázala postarat o dcery, se nesetkala. Jen jednou, náznakem, v porodnici.

„Vrchní sestra mě upozorňovala po porodu, že mít miminko, to je 24hodinová péče. Na to jsem jí řekla, že o tom samozřejmě vím,“ popisuje Bára, která v životě nikdy nic neponechává náhodě.

A možná právě pro její trpělivou povahu se všemi vychází. A jí všichni vychází vstříc.

„Když jsem například čekala dcery, vše jsem si dopředu zjišťovala. Dopředu jsem kontaktovala porodnici, dětskou pediatričku. Všechno je to o domluvě. Když člověk řeší s předstihem, klidem a úsměvem, všechno jde. Ale samozřejmě, že blbce můžete potkat všude,“ směje se Bára.