Narodila se vroce 1923 v Sušici, kde její rodiče Arnošt a Josefína Fischerovi měli obchod na náměstí. V září 1938 nastoupila do kvinty, tedy pátého ročníku gymnázia, které však musela kvůli židovskému původu opustit. Rodiče ji poslali do Prahy do anglického penzionátu v Libni, kde se Věra připravovala na složení státní zkoušky z angličtiny a němčiny. Před odjezdem do Prahy viděla v pohraničí Čechy, kteří přijeli po vyhlášení mobilizace 23.září 1938 na hranice s obrovským odhodláním Československo bránit a po jejím odvolání se nešťastní vraceli.

Její tatínek tehdy pro české vojáky nakoupil 20 tisíc slamníků. „Tam se šlo na hranice s tím,že se budeme bránit. A když se vraceli zpátky z těch bunkrů, tak to bylo šílený zklamání.“ Po obsazení pohraničí nacistickým Německem na začátku října 1938 zůstala Sušice vzhledem k převaze českého obyvatelstva součástí Československa. „Do té doby nebyly s Němci problémy, ale v ten moment, co se vyskytl Henlein a jeho partaj, tak si začali uvědomovat, že jsou chudáci a postižení a docházelo k občasným srážkám, i když ne tolik jako na severu,“ vyprávěla.

Paměť národa
Vzpomínky Věry Vrbové pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i vy vstupem do Klubu přátel Paměti národa nebo jinak na https://podporte.pametnaroda.cz

O půl roku později okupovalo nacistické Německo celé české území. Věra zažila příjezd německých vojáků 15. března 1939 v Praze: „Táta se mnou šel do kavárny Fénix, co byla nahoře na Václavským náměstí, a tam seděli německý vojáci v těch mundúrech kopřivovejch a cpali se a cpali se. On měl kafe a šlehačku a dort a ještě jeden dort a to takhle stálo před nima a my jsme tam s tím tátou seděli a on řekl najednou: ,Prosím tě, my musíme odsud, tohle já nemůžu vidět!‘“

Její rodiče přišli o veškerý majetek i o život. „Moje rodiče obvinili na základě falešného udání, že v rodině se hrajou karty. Někdo potřeboval majetek náš a gestapo je odvezlo do Polska. Já o nich nevím, zřejmě do Osvětimi a tam je zabili.“ Věra musela nastoupit do transportu na začátku července 1943. Krátce předtím se vdala za Bedřicha Borgera, s nímž se seznámila na Pražské židovské obci. „Můj muž Fricek pracoval pro židovský starobinec, kde byli babičky a dědečkové, kteří nikoho neměli.“

V Terezíně novomnažele rozdělili

Do Terezína jeli společně a paní Věra vzpomínala, že do vagónu s nimi na nádraží Praha-Bubny nastoupil spisovatel Karel Poláček. V Terezíně novomanžele rozdělili – Věra šla do Magdeburských kasáren a „Fricek“ do Sudetských. Věra pracovala nejdříve ve školce a později ve slídárně, kde se loupala slída používaná do letadel. Nebyl pro ni problém plnit normy, a tak se rozhodla pomáhat ostatním, zejména starším ženám, kterým práce tak rychle od ruky nešla.

Zbytky slídy navíc zahazovala do záchodu a jednou ji přitom chytli. Měla štěstí. Esesák, který na ni řval a ukazoval směrem k Malé pevnosti, kde se popravovalo, jí řekl, že se dobře nasnídal, a tak ji nepotrestá. To se stalo v lednu 1945 a Věra byla v té době v Terezíně bez manžela – ten odjel jedním z posledních transportů z Terezína v říjnu 1944 a Věra chtěla jet s ním. Do transportu ji nezařadili, což jí zřejmě zachránilo život.

Štěstí ji neopouštělo ani na konci války, kdy se jí s kamarádkou Lilkou povedlo utéct z Terezína uzavřeného kvůli tyfové epidemii. „My jsme si řekly, že musíme utéct, jinak se nakazíme a umřeme, všichni nás zrazovali, že kolem jsou ozbrojené hlídky. Jednoho dne jsme šly, já neměla boty, jen dřeváky, a tam co Terezín končil, stála budka a v ní starý četník a že nás nemůže pustit. Tak jsme mu řekly: ‚Pane strážmistře, vám se v budce něco pálí‘ a on se opravdu šel podívat a my jsme běžely a běžely, slunce svítilo, kvetly třešně, všude to vonělo.“ Podařilo se jim dojít do Velvar, kde měla její kamarádka rodinu.

Věra zde dostala zprávu, že její manžel přežil a hned se vydala do Prahy. Ale Její radost netrvala dlouho. V tramvaji potkala spoluvězně manžela a od něj se dozvěděla, že „Fricek“ nežije. Zemřel v koncentračním táboře Kaufering dva týdny před osvobozením. V šoku nevěděla, co dál. V Praze byla jako bezdomovec, a tak odjela do rodné Sušice, aby si alespoň vyzvedla u sousedů věci, které si u nich její rodiče schovali. „Pro mě to bylo takové neuvěřitelné zklamání. Když jsem k nim přišla, měli tam jídelnu mých rodičů, měli tam lednici rodičů a oni mi to popřeli do očí.“

Vdova bez prostředků

Bylo jí 22 let a byla vdovou bez prostředků. Z celé rozvětvené rodiny jejích rodičů přežila jen ona a dva bratranci. Uvažovala o emigraci a doufala, že se jí podaří s jejím druhým mužem Karlem Vrbou, který prošel pěti koncentračními tábory. V lednu 1951 se jim narodila dcerka Zuzana a rodina se usadila v Sušici. Věra chtěla odejít alespoň do Prahy, kam se přestěhovali, když byly dceři necelé dva roky. „Žilo se nám dost těžce, nebyli jsme komunisti a nebyl nikdo, kdo bych pomohl.“

Věra si našla práci v IKEMu, který se tehdy nazýval ÚKECH – Ústav klinické a experimentální chirurgie. „Pomáhala jsem tam s překlady textů a s administrativou. Nějakou dobu jsem překládala z angličtiny a němčiny taky ve Výzkumném ústavu mlýnsko-pekárenského průmyslu. Po odchodu do důchodu jsem se na dalších deset let vrátila do IKEMu.“

V roce 1980 Věra ovdověla, sama však nezůstala. Její rodina se rozrostla o dvě vnučky a tři pravnuky. Právě jednomu z nich vyprávěla svůj příběh v roce 2013 pro soutěž Příběhy 20. století.