Květa Běhalová, rozená Šebková, se narodila 11. května 1923 v Praze. Její otec byl učitelem češtiny a dějepisu, matka modistka. Léta dětství a dospívání prožila ve Vršovicích. Říká, že šťastné dětství skončilo někdy ve věku osmi let, kdy se rodina začala rozpadat. Po rozvodu Květu vysoudil do péče otec a matka jí zmizela na dlouhá léta ze života.

V roce 1933 nastoupila na reálné gymnázium v Kodaňské ulici. Vzpomíná na výborné kamarády i učitele, zároveň však říká: „Nebyla jsem ale šťastná. Od patnácti let jsem se musela starat o domácnost a vařit pro všechny, tedy i pro otcovy rodiče, kteří žili s námi. Neměli jsme hezký vztah.“

Zatímco kamarádky chodily v sobotu ven, ona musela doma uklízet. Byla prý ráda, když se s děvčaty dostala ven alespoň v neděli odpoledne.

Maturita ve stínu Heydrichiády

Pamětnice maturovala 10. června 1942, v den vyhlazení Lidic nacisty, které otřáslo celým národem. „Přesto jsme maturitu oslavili. Šli jsme všichni s paní profesorkou Kotíkovou na Petřín, kde jsme byli do noci, povídali jsme si a byl to pro mě nezapomenutelný zážitek,“ vzpomíná Květa, která chtěla studovat medicínu, ale to za války nepřipadalo v úvahu, vysoké školy byly zavřené.

Sehnala práci v nemocenské drážní pojišťovně, kde se kontroloval původ zaměstnanců drah. „Za války museli všichni zaměstnanci odevzdávat doklady o svém árijském původu. Křestní listy a všechno možné. To se shromažďovalo v jedné místnosti v Rumunské ulici. Dělal to starý pán a na pomoc mu přiřadili mě. Někdy se stalo, že někdo poslal doklad své neárijské babičky. Měli jsme tam taková veliká kachlová kamna a v těch jsme ten neárijský doklad spálili a napsali dotyčnému, že mu chybí doklad. Když byl chytrý, tak už nic neposlal. Ale někdy se stalo, že sehnal ještě další doklad,“ vzpomíná Květa Běhalová.

Obvazy z německého vagonu

Dne 5. května roku 1945 vypuklo v Praze povstání. „Matka měla ve svém modistickém salonu v Jungmannově 16 spousty trikolor, celé stuhy. Nastříhala je, přidala špendlíky a dala to do krabice. S tím jsme šly domů, do Vojtěšské. Za dvě minuty nám všechny trikolory lidi rozebrali. To ještě vypadalo, že to bude sláva, že tu budou snad Američané. Pak jsem šla na Václavské náměstí. S jednou skupinkou mladých lidí jsem se vydala k rozhlasu. To jsme si ještě mysleli, že o nic nejde, ale už se tam střílelo.“

V jednu chvíli skupinu zarazil neznámý muž, aby dál nechodili, protože nejsou ozbrojení a nebyli by u rozhlasu nic platní. Potřeboval však dostat z německého sanitárního vlaku, který stál na nedalekém hlavním nádraží, obvazy pro raněné.

„Prý jestli bychom si troufli nějak se tam dostat. Já jsem dobře znala cestu od Riegrových sadů po zarostlém svahu na kolejiště. Věděla jsem, jak se dostat přímo k tomu vlaku, a navíc jsem uměla německy. Tak nás vzal tři kluky a dvě holky. Prý tam není vidět žádný pohyb a máme se tam zkusit dostat. Slezli jsme tím prudkým svahem do kolejiště, vlezli jsme do vlaku, prolezli jsme dva vagony, tam nikde nikdo, ale ve třetím vagonu jsme našli dva vojáčky wehrmachtu, mladé kluky, vypadali na šestnáct a byli úplně vyděšení. Nevěděli, co se děje, nechali je tam. Já jsem jim řekla, co chceme, a hoši nás zavedli do skladu a vytáhli dva obrovské pytle. Nandali nám do nich všechno, co jsme si vybrali,“ vypráví pamětnice. Pytle dovlekli směrem k rozhlasu, kde si je převzal muž a dívky poslal pryč, aby se ukryly do bezpečí.

Ještě téže noci Květa vyslyšela výzvu povstalců a vydala se do všeobecné nemocnice darovat krev. Noc strávila v nemocniční čekárně, nad ránem ji pozvali přímo na operační sál. Následující dny prožila jako dobrovolnice Červeného kříže.

Obsazení akademie

Po válce Květa studovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Nikdy se nezajímala o politiku, avšak v červnu 1946 ji kolega přesvědčil ke vstupu do komunistické strany. Brzy si našla přítele Rostislava Běhala. Oba si přáli odejít z domova a osamostatnit se, avšak bydlení pro ně bylo nedostupné. Přihlásili se tedy do družstva Solidarita, které chystalo výstavbu sídliště v Praze 10, a protože podmínkou bylo, že musejí být sezdáni, vzali se.

Svatba se konala v atmosféře komunistického puče, dne 19. února 1948. Rostislav coby člen komunistické strany byl „vypůjčen“ do městského výboru a zapojili ho do organizování pochodu milicí na Staroměstském náměstí.

Během roku 1968 pracovala Květa v prezidiu Československé akademie věd. Osudného 21. srpna 1968 zažila obsazení budovy prezidia na Národní třídě. „Během dopoledne se otevřely dveře a vešel Rus se samopalem. Řekl, že zabírá Československou akademii věd a že je potřeba vyklidit celou budovu. Zřejmě si myslel, že ta budova prezidia je celá akademie. Já jsem mu říkala, samozřejmě, budeme o tom uvažovat, ale že musím mluvit s prezidentem akademie. A on s tím souhlasil.“

Nakonec bylo ujednáno, že zaměstnanci mají budovu vyklidit do jedné hodiny. Sekretariát se poté denně scházel ve Filozofickém ústavu Akademie věd v Jilské ulici.

Po několika dnech se zaměstnanci akademie věd mohli do budovy na Národní třídě vrátit. „Ale bylo to všechno tak poničené, že jsme tam nemohli. Záchody zničené. Oni používali záchod tak, že si na mísu stoupli,“ vzpomíná Běhalová.

Černá kniha

Ještě na podzim roku 1968 vyšla kniha, která vzbudila velký zájem veřejnosti a pobouření ze strany sovětského vedení. Jmenuje se Sedm pražských dnů. 21.-27. srpen 1968 a říkalo se jí také Černá kniha, protože měla černé desky. Editoři Milan Otáhal a Vilém Prečan v ní shromáždili úřední dokumenty, novinové články, prohlášení i doklady spontánní reakce veřejnosti na okupaci.

Oficiálně kniha vyšla jako studijní materiál pro vnitřní potřeby akademie. U zrodu publikace stála také paní Běhalová. „Měla jsem na starost zajištění výroby. Po jejím vydání přišla do Prahy sovětská nóta, která se týkala vydání Černé knihy s tím, že se musí stáhnout a mají být potrestáni všichni, kteří s tím měli něco společného. Řadu z nás předvolali do Ruzyně k výslechům. My jsme se naštěstí domluvili předem, co budeme říkat,“ vypráví Květa.

Trest za přípravu Černé knihy měl nakonec podobu vyhazovu z prezidia Akademie věd. Pro Květu se našlo místo v encyklopedickém ústavu, dlouho se tam však neudržela. V roce 1970 neuspěla u politických prověrek, vyloučili ji z KSČ. Skončila jako korektorka v tiskárně.

„Takový šedý, mrtvý čas… Pak přišla aspoň Charta a už se dalo něco dělat,“ vzpomíná Květa Běhalová na bezčasí 70. let. „Přepisovala jsem na stroji hodně věcí. Chodila jsem ke Klementu Lukešovi, který bydlel v Celetné ulici a scházela se u něj spousta lidí. Když tam člověk přišel, předsíň byla plná bot a kabátů a uvnitř plno lidí chartisti, studenti, herci.“

Ačkoli stála blízko tehdejším disidentům, prohlášení Charty 77 Květa Běhalová nepodepsala. Věděla, že by tím přitížila dceři, která byla po své emigraci odsouzena v nepřítomnosti za nedovolené opuštění republiky. Následně se ale do Československa opět vrátila.

Po sametové revoluci v listopadu 1989 působila Květa Běhalová na sekretariátu prezidia Akademie věd.

Vzpomínky Květy Běhalové pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete na www.pametnaroda.cz.

PETRA VERZICHOVÁ