Na Letné navštěvovala místní gymnázium, ale za války nemohla každý den chodit do školy, jelikož se její rodina dostala do hledáčku gestapa. Jednoho rána se právě chystala odejít, když se začal za dveřmi ozývat křik a hlasité rány. „Otec šel otevřít, báli jsme se, co přijde. Za dveřmi stálo gestapo,“ vypráví. „Od první chvíle na nás jen křičeli a nadávali. Vtrhli přímo do ložnice, kde nám udělali hrozný nepořádek,“ vzpomíná Anna.

Nic však nehledali, chtěli jen vzbudit hrůzu, aby se jich lidé báli. Pak následoval výslech. „Dozvěděli jsme se, že pátrají po pianě, které náš soused vyměnil za dva obrazy od Josefa Václava Myslbeka. Vlastně si nás spletli se sousedy,“ pokračuje. Němci totiž pracovali s falešným udáním. Mysleli si, že soused piano získal ze zabavené pozůstalosti po Židech, kteří putovali do koncentračního tábora. Tehdy to bylo považováno za krádež říšského majetku, za což hříšníka mohl stihnout trest nejvyšší. „Ten den jsem už do školy nešla, otec mě poslal ven si hrát s míčem, přičemž mi měl míč spadnout přes plot, abych mohla pod záminkou navštívit sousedy a varovat je,“ vypráví.

Díky tomu se soused dozvěděl, co se chystá, a mohl se na situaci připravit. Se štěstím se mu podařilo Němcům doložit, odkud nástroj koupil a komu jej prodal. „Na všechno měl kupní smlouvy, měl štěstí, že si je nechal. Jinak bychom ho již nikdy neviděli,“ dodává. Udavačů byla podle paní Bauerové plná Praha. „Němci nám přiznali, že udání nestíhají prověřovat. Byli tím úplně zahlcení, potřebovali by třikrát tolik vyšetřovatelů,“ popisuje.

Záchrana Keltů

Po válce se paní Bauerová zabývala historií Keltů, kteří se stali jejím celoživotním koníčkem. Tehdy mnoho knih o Keltech nebylo, bolševici si více oblíbili Slovany. Odborná literatura se k nám začala dostávat až od devadesátých let, zejména z Francie, která má Kelty za vlastní. Paní Bauerová zmapovala všechna keltská hradiště v Česku v knize Keltové v Čechách. „Mám velmi ráda Obří hrad na Šumavě. Byla to majestátní stavba, dodnes působí magickým dojmem,“ usmívá se autorka několika odborných knih a naučných románů.

Po studiích získala místo v ústavu památkové péče a nebýt jí, tak bychom dnes měli o několik drahocenných památek méně. Zachránit se jí podařilo i keltské oppidum Stradonice. „Předseda místního národního výboru si usmyslel, že přes staletou památku postaví lyžařskou sjezdovku. Všichni se ho báli, nikdo si nedovolil nic říct. Zasáhli jsme, až když bylo oppidum téměř rozkopané,“ dodává. Památka málem nepřežila rozmary místního komunisty.

Paní Bauerová zachraňovala například krásnou 150 let starou lípu. „Majitel ji chtěl porazit, protože na svém pozemku plánoval pěstovat jahody. Z pozemku nás hnal koštětem. Ale nedali jsme se,“ směje se seniorka.

Projekt vznikl ve spolupráci s Magistrátem hlavního města Prahy.