„Když po válce dostali Češi kousek svobodného přístavu, tak tam jezdily po Labi lodě se zbožím, které se překládalo na zaoceánské lodě. A on to pomáhal vyřizovat,“ vysvětlil náplň podnikání Hanuš Gaertner, který jako chlapec s tatínkem chodil za odměnu do kanceláře do centra Hamburku. Rodině se dařilo dobře, žila v pěkné čtvrti, maminka byla v domácnosti, jak bylo tehdy zvykem, a starala se o Hanuše a jeho mladšího bratra Štěpána.
Když se v roce 1933 dostal k moci Adolf Hitler, začal chlapcův otec pomáhat s vystěhováním německým Židům. Hanuš, tehdy Hans, navštěvoval německou školu pro hochy z lepších rodin, kteří v deseti letech vstupovali do mládežnické organizace Jungvolk, předstupně Hitlerjungend, tedy Hitlerovy mládeže.
Oáza zábavy v poušti útlaku
„Nosili uniformy a měli dýku,“ vzpomínal Hanuš, který se s některými německými spolužáky skamarádil. Že je židovského původu, jim neříkal. „Říkal jsem, že jsem Čech. To sice bylo také špatné, ale ne tolik.“ Neříkal jim ani to, že chodí do židovského skautského oddílu Makabi ha-caír.
Každé léto trávil v Čechách u prarodičů, z prázdnin v roce 1938 se do Hamburku nevrátil. Maminka ho v září 1938 zapsala na anglické gymnázium v Praze. „Neuměl jsem tak dobře česky, chodil jsem tam rok a pak zakázali židovským dětem chodit do školy,“ vyprávěl Gaertner Paměti národa perfektní češtinou.
S oběma rodiči se naposledy viděl v lednu 1939 na obřadu bar micva, které podstoupil jako čerstvě třináctiletý v synagoze v Sázavské ulici. Maminka poté odjela z Prahy do Švýcarska, kde se jeho bratr Štěpán léčil s tuberkulózou, tatínek zpět do Hamburku a záhy musel nastoupit do jednoho z prvních transportů na východ, který směřoval do ghetta v Minsku.
Dospívající Hanuš žil v Praze nejdříve u strýce, později u přítelkyně maminky a zapojil se do pražského oddílu Makabi ha-caír. „Náš vedoucí byl Fredy Hirsch. V mém životě sehrál velkou roli,“ svěřil se Gaertner.
Fredy Hirsch uprchl z Německa v roce 1935 a v Praze pokračoval v práci s židovskou mládeží. Do roku 1940 organizoval letní a zimní tábory, na jeden z nich jel i Hanuš. Ačkoli Hirsch neskrýval svou homosexualitu, dokázal s nacisty vyjednat povolení pro židovskou mládež scházet se na hřišti Hagibor ve Strašnicích.
Sportovně založený Hirsch zde organizoval hry, soutěže a divadelní představení a z Hagiboru vytvořil oázu zábavy v poušti útlaku. V péči o děti i mládež pokračoval Hirsch i v terezínském ghettu, jak vzpomínal Hanuš Gaertner, který do Terezína přijel jako šestnáctiletý v srpnu 1942. „Fredy Hirsch se stal v Terezíně referentem pro mládež a díky němu vznikl v ghettu domov pro mládež.“ Hanuš pracoval v zemědělství, jako zámečník a na poště.
Vystřídal tři koncentrační tábory
V prosinci 1943 musel nastoupit do obávaného transportu na východ. V Osvětimi se ocitl v tzv. rodinném táboře, o jehož přesném účelu se historici dodnes dohadují. Jeho vězňové neprošli selekcí, všichni včetně starých lidí a dětí pobývali mimo hlavní tábor, rodinní příslušníci se mohli vídat, proto „rodinný“ tábor.
Hanuš se zde opět setkal s Hirschem, který vyjednal v jednom z dřevěných baráků zřízení tzv. dětského bloku. Děti v něm mohly trávit dny, aniž by musely stát jako dospělí venku v mrazech na několikahodinových apelech.
V Osvětimi vystřídal Hanuš několik zaměstnání. Nejdříve musel nosit těžké kameny, pak vynášel latríny, nakonec se stal vychovatelem. Přesně po půl roce, v noci z 8. na 9. března 1944, nacisté z tábora odvezli 3792 vězňů do plynových komor, kde je během jedné noci zavraždili. Byli mezi nimi i strýc a teta Hanuše. Fredy Hirsch, který se o plánovaném zplynování dozvěděl, zemřel za nevyjasněných okolností před touto masovou vraždou.
Když v červnu 1944 uplynulo půl roku od příjezdu Hanuše, nařídili nacisté místo hromadné vraždy selekci. Potřebovali vězně na práci pro skomírající německý válečný průmysl. Hanuš se tak dostal do Schwarzheide, pobočného pracovního lágru koncentračního tábora Sachsenhausen.
Pracoval v továrně na umělý benzín a 18. dubna 1945 se musel vydat na pochod smrti: „Šli jsme několik dnů, spali jsme po cestě, kde se dalo. Během pochodu Němci postříleli dost lidí,“ popsal. Po týdnu dorazili do Varnsdorfu, odkud pokračovali vlakem do Litoměřic. „Velitelé nás odvedli k protektorátní hranici a pak zmizeli. My jsme došli až do Terezína.“
Dvacet mrtvých příbuzných
V Terezíně řádil na konci války tyfus a Hanuš měl štěstí, že se mu podařilo rychle odjet do Prahy. Zjistil, že válku nepřežilo dvacet jeho příbuzných, včetně tatínka. Maminka s bratrem přečkali válku ve Švýcarsku, Hanuš se za nimi vydal v lednu 1946. Na podzim téhož roku se všichni vrátili do Prahy a Hanuš nastoupil ke studiu práv.
Absolvoval v roce 1950 a krátce působil na fakultě jako asistent. O místo přišel, protože odmítl vstoupit do KSČ. Nastoupil jako redaktor a překladatel do Československé tiskové kanceláře, kde po čase vadil jeho židovský původ. Začal se tedy živit jako překladatel.
Začátkem srpna 1968 odjel Hanuš s matkou a jedenáctiletou dcerou k přátelům do Švýcarska, kde plánovali zůstat asi měsíc. „Po srpnové okupaci jsme se rozhodli nevrátit se.“
Hanuš se přestěhoval kvůli práci do Německa, vrátil se k právnické profesi, pracoval jako soudní tlumočník a pomáhal českým emigrantům zařizovat právní služby. Do Prahy se vrátil v roce 1992.
Vzpomínky pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy na podporte.pametnaroda.cz.
