Při transplantaci musí mít lékař odvahu nabídnout i neobvyklé zákroky

Jeho poslední velká operace v prosinci se týkala člověka, kterému měnil rovnou pět orgánů najednou. Sám říká, že to není kvůli tomu, aby se zviditelnil. Je důležité, aby pacientům nabídl i riskantní operaci, pokud je to zachrání.

Bál jste se někdy výsledku transplantace, kterou jste prováděl?

Když má člověk v plánu výkon, který ještě nebyl proveden, je to vždy s určitou obavou a rizikem. Obava ze samotného výkonu není na místě, je třeba naopak počítat s reakcemi okolí. Když se výkon povede, fronta na slávu je veliká a člověk s překvapením zjistí, kdo všechno chce být ve světle ramp. Pokud se výkon nepovede, bude tam člověk stát sám. Také je potřeba si uvědomit, že i samotný úspěch vám někteří neprominou.

V České republice jste celkem častý inovátor. Čím to?

Neměl jsem pocit, že musím za každou cenu přinášet všechno nové, ale mýma očima po sedmi letech v Anglii zde spousta věcí chyběla. Tím trpí pacienti. Novinky v českém transplantu nejsou proto, aby Froněk udělal ročně jeden až dva pionýrské zářezy na své pažbě, ale jsou tady kvůli pacientům, kteří tento typ zákroku potřebují. Říci jim „Ne" je jednoduché a bez rizika. Říci „Ano" je pro ně často jediná a poslední možnost. Buď má člověk zkušenost, sílu a chuť udělat něco nového se všemi riziky, nebo ne.

V prosinci jste transplantoval pět orgánů jednomu člověku. Jednalo se o významnou operaci?

Ano, hlavně pro pacienta, jinak by neměl šanci na další život. Pro Česko je to určitý milník, protože je to tady poprvé, stejně jako ve střední a východní Evropě. Šlo zde o takzvanou úplnou multiviscerální transplantaci, kdy jsme vyjma ledvin pacientovi transplantovali všechny ostatní orgány dutiny břišní.

Někdy může jít při rozhodování o čas. Stresuje vás to?

Rozhodování v transplantu je poměrně rychlé, ale nejde o závod. Rozvaha může trvat i několik hodin. Parametrů ve smyslu nároků na dárce jsou desítky a všechny musíme vyhodnotit. Také musíme vidět příjemce, abychom poznali, že je to reálné. Když se rozhodneme, není cesta zpátky. Pro pacienta to musí dopadnout dobře. Nesmíme se mýlit. Není to o rychlosti, ale o přesnosti rozhodování.

Jak to bylo u operace pěti orgánů?

V době, kdy byl pacient zařazený na čekací listinu, jsme stanovili kritéria dárce. Když přichází nabídka, musíme zhodnotit, zda jsou nabízené orgány vyhovující a zda pacient 
v tu chvíli může transplantaci podstoupit. Může mít třeba chřipku nebo zhoršení vlastní nemoci. To celé trvá několik hodin, po kterých zazní definitivní Ano. Při operaci dárce pak zhodnotím kvalitu orgánů a stále ještě můžu říct „Ne" a vše zastavit, později už nikoliv.

Když se ale daří, co následuje?

Když odebereme orgány 
k transplantaci, v tento okamžik už musí být připravený další sál, kde vzápětí začínáme operovat příjemce. Nesmí tam být pauza, nebo jen velmi malá. Už tam začíná budoucí osud pacienta. Když jsou orgány odebrané, běží takzvaná studená ischemie. Orgány jsou v chladném konzervačním roztoku na úrovni jejich bazální látkové přeměny. Ale čas jim škodí. Čím kratší, tím lépe.

Vyskytly se nějaké komplikace?

Na jednu stranu musíme během operace co nejrychleji odstranit nemocné orgány, musíme ale postupovat opatrně a uvážlivě. Například pacienti s nemocnými játry mají mnohočetné žilní větve. Jsou velmi křehké a snadno krvácí. Tento pacient je měl všude a krevní ztráta by jej mohla ohrozit. Na druhou stranu odebrané orgány musíme transplantovat co nejdříve. V tomto případě vše proběhlo hladce.

Daří se pacientovi dobře?

Ano, je na chirurgickém oddělení a chodí. Jí už i normální stravu. Má takový režim, abychom zabránili infekcím. Ale to neznamená, že by byl izolovaný v nějaké bublině. Chodí po pokoji i oddělení, jezdí za ním na návštěvu rodina. Doufám, že by mohl jít brzy domů.

Transplantace 
od živých dárců

Jaké novinky jste od nástupu do IKEMu zavedl?

Po mém nástupu jsem se 
v první řadě snažil pochopit situaci a současně potřebu jednotlivých orgánových transplantací v Česku, a to ve smyslu počtů, ale i spektra výkonů včetně výkonů raritních, které zde tehdy nebyly. Začali jsme nárůstem transplantací od žijících dárců, které byly v Česku úplně minimální.

A co se od živých dárců transplantuje?

Takový postup je nejlepší pro pacienty se selháním ledvin. Dříve byli také odmítáni pacienti, kteří nebyli kompatibilní. To je další obrovská škoda. Jako součást tohoto programu jsme zavedli do té doby neexistující program párových výměn ledvin. Ledviny transplantujeme mezi nekompatibilními dvojicemi. Tímto způsobem jsme od roku 2012 operovali 41 pacientů. Pomohli jsme mnoha lidem, kteří by jinak neměli šanci dostat orgán od žijícího dárce.

Je odběr ledvin u živého člověka náročný operační úkon?

Dárce vyšetříme a musíme prokázat, že dokáže žít plnohodnotný život i po darování ledviny. Důležité je, jak zkušený chirurg ho operuje a jakou technikou. V západní Evropě tvoří transplantace ledvin od živých dárců někdy až polovinu. Tak daleko Česká republika zatím není. Od roku 2011 děláme vše pro to, abychom toho dosáhli.

Specializujete se i na jiné orgány?

Další období jsem se zaměřil na transplantaci jater, které jsme dříve dělali skoro ve všech případech pouze jako jeden celek. Tím trpí děti i drobní dospělí. Čekají dlouho, někteří se ani nedočkají. Velký člověk může dostat menší játra, malý člověk ale může dostat jen malá játra, kterých za rok není mnoho. Začali jsme proto dělat takzvané parciální štěpy. Transplantujeme nejen celá játra, ale i játra zmenšená, nebo rozdělená pro dva příjemce. Významně se tím zkrátila doba čekání na transplantaci jater pro děti a některé dospělé.

U živého dárce jater je odběr jiný, než u ledvin?

Je to ještě o mnoho složitější chirurgie a výkon má pro dárce větší rizika. Provedli jsme zatím dvě transplantace od žijícího dárce, a to u dětí mladších jednoho roku. Rozhodl jsem se tak, protože dítě by nemělo šanci dočkat se jater na čekací listině. Byť je to ne úplně obvyklá indikace, připadalo mi absurdní jim to nenabídnout. Oba případy dopadly dobře. Rodič, respektive žijící dárce jater, si musí ale plně uvědomovat rizika.

V čem je to náročné?

Nejtěžší je rozdělit játra pro dva dospělé. Zatím jsme to provedli třikrát, což je 
v Evropě velké číslo. Ve většině případů provádíme rozdělení jater, tedy zmenšujeme jen játra horší kvality, která by po rozdělení nefungovala. Od roku 2013, kdy jsme program zavedli, jsme takto transplantovali 28 dětí a dospělých.

Plánujete transplantace dalších orgánů?

Transplantace střeva je podle mě další krok, kam jsme se v českém prostředí vydali. Před koncem roku jsem provedl první, takzvanou multiviscerální transplantaci. V tuto chvíli nabízíme pacientům v IKEMu takové spektrum transplantací, jako by měli 
v Británii, Holandsku nebo ve Francii.

Operoval jste i pacienta, který se předávkoval paralenem. Může se to stát zdravému člověku?

Jde o pacienta, kterému jsme poprvé ve střední a východní Evropě provedli takzvanou auxiliární transplantaci. Světově raritní na tomto výkonu bylo to, že jsme transplantovali levý lalok jater, navíc i přes nekompatibilní krevní skupinu. Pacientovi jsem odstranil polovinu jeho nemocných jater a druhou polovinu jsem mu transplantoval od zemřelého dárce. Tuto část jsem mu posléze, když se zotavil z otravy, odstranil. Může se to stát komukoliv. Člověk musí pečlivě, ať už bere jakýkoliv lék, číst příbalový leták a pohovořit si se svým lékařem.

Jak náročná je taková transplantace?

Pokud jsou to celá játra, transplantace může trvat dvě, ale také okolo šesti hodin. Pokud jde o rozdělení jater na dvě části, je třeba říct, že systém na to není připravený. V danou chvíli potřebuji v IKEMu o mnoho více lidí, než kolik jich má službu. Lidé se hlásí dobrovolně bez nároku na extra honorář, aby nám pomohli. Takové výkony trvají i dvanáct hodin.

Velká operace vás musí vyčerpávat, ne?

Operující chirurg se nemůže nechat vystřídat. Co začnu, musím i dokončit. Ani dost dobře nejde, abych něco odebral, respektive rozdělil, a našíval to kdokoli jiný. Operujeme společně s kolegou Liborem Janouškem. I když je to pro nás zatěžující a často velmi únavné, je to pro pacienta nejbezpečnější cesta. Jen sám operatér ví, v jaké kvalitě orgán odebral.

Jak se získávají orgány od nežijících dárců?

V České republice existuje takzvaný předpokládaný souhlas. Kdo během života nedeklaroval, že si nepřeje darovat, předpokládáme, že by s tím souhlasil. Toto ukládá zákon. Takový pacient je nám nabídnut poté, co je podle všech zákonných norem a postupů potvrzeno, že má smrt mozku.

Jsou mezi dárci i účastníci dopravních nehod?

Většina pacientů je po mozkové mrtvici. Část může být po úrazu hlavy, ne úplně nutně z dopravní nehody.

Jak dlouho trvá vyhodnocení, že zemřelý pacient může být dárce?

Když má na jednotce intenzivní péče lékař podezření, že pacient má smrt mozku, provede vyšetření, aby potvrdil, že je mozek mrtvý. Když to potvrdí, referuje dárce koordinačnímu středisku, aby byly orgány nabídnuty čekatelům k transplantaci. Pak se rozhoduje podle zákona a daných pravidel, komu orgány přísluší.

Hodně pacientů, málo lékařů

Sledujete aktuální trendy 
v transplantaci?

S kolegy ze zahraničí jsme v neustálém kontaktu. Každý týden, někdy i každý den, 
s někým ze zahraničních kolegů mluvím. Transplant se nevyvíjí v jednotlivých zemích samostatně, ale spíše 
v rámci Evropy současně. Lidé si navzájem pomáhají, radí a vymýšlí, jak konkrétním pacientům pomoci. I těm, kterým ještě před pár lety pomoci nešlo.

Dokážete při vašem pracovním nasazení odpočívat?

Práce je spousta a na odpočinek bohužel není čas. Zdravotní systém by měl vědět, kolik transplantací je třeba a kolik personálu je k tomu zapotřebí. U nás jsme zatím ve fázi, kdy ukazujeme, co všechno je možné a pro naše pacienty potřebné. Počet lékařů na klinice se nezměnil a práce je stále více.

Kolik transplantací ročně se provádí 
v IKEMu?

V roce 2010 bylo na klinice transplantováno 284 orgánů, v roce 2013 to bylo 379 orgánů, v roce 2014 pak 402. Nárůst počtu transplantací je díky nově zavedeným metodám enormní. Doufám, že ti, kteří o tom rozhodují, si uvědomují, že tato medicína je potřebná, přínosná pro pacienty a současně šetří prostředky.

Jaký je Váš pracovní režim?

Obvykle mám čtrnáct a více dnů v měsíci službu na telefonu. Když je dárce, následuje odběr a orgánové transplantace u několika pacientů. K tomu navíc přes den operuji játra, slinivky, žlučové cesty a ledviny. Minimálně pět dní v týdnu jsem v práci. V průměru dvanáct hodin, často déle. Transplantace vycházejí časově obvykle na noc. Tedy k dvanáctihodinové denní práci se musí přičíst ještě jedna, dvě a více nocí, které tu také trávím.

Máte recept na úspěch?

Snažím se svoji práci dělat co nejlépe. Vzdělávat se a být v kontaktu s těmi nejlepšími na světě. Pak musíme mít odvahu pacientům nabídnout nejlepší způsob léčby, někdy i výkon zcela nový a neobvyklý. vše je o tom, že člověk svoji práci musí mít rád a musí jí dát všechno, co si zaslouží. Úspěch by nebyl možný bez pomoci kolegyň a kolegů, sester, koordinátorek a dalších pracovníků. Naprosto zásadní pro úspěch je podpora vedení IKEM. Jednotlivec nemá šanci uspět, jen dobře pracující tým odborníků.

Čtěte také: IKEM transplantoval pět orgánů současně, poprvé tenké střevo