VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Převor Břevnovského kláštera: V Bibli zní Nebojte se. Třistapětašedesátkrát

Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a Markéty v Praze-Břevnově je nejstarším mužským klášterem na území České republiky a patří k jejím barokním klenotům. Mniši tu v duchu řehole svatého Benedikta žijí ve společenství modlitby a práce. S převorem Petrem Prokopem Siostrzonkem jsem si povídala o tom, co to znamená na prahu 21. století. Překvapivě nic asketického a odtrženého od života za klášterními zdmi. Však se také v areálu Břevnovského kláštera nachází pivovar, šenk a pořádají se tu posvícení, ba dokonce civilní svatby.

23.12.2016
SDÍLEJ:

Převor Siostrzonek věří, že největším darem je naslouchat druhým, těšit se z přítomnosti blízkých lidí a společně se starat o vylepšování světa.Foto: Deník/Martin Divíšek

Váš klášter byl založen v roce 993. To je předlouhý proud času, událostí, lidských osudů. Jak se toto dědictví, tíha historie a odpovědnost promítá do vaší každodenní práce?

Samozřejmě tradice zavazuje a já cítím odpovědnost za to, co jsme převzali po svých předcích. Více než tisíc let se na tomto místě žilo, pracovalo, modlilo, pospolitě se tu vytvářely hodnoty. Když se klášter zakládal, ležel v hlubokých lesích za Prahou, teď je uprostřed města, vůkol jsou moderní sídliště, ale vždycky kolem něj vedla cesta ze západu do Prahy nebo z Prahy na západ. Což znamenalo i to, že v průběhu staletí se každá armáda ráda zastavila. Klášter tak zaznamenal mnohé rány a těžká období. I tak si ale myslím, že si zachoval svůj genius loci. Jsem moc rád, že lidé, kteří břevnovský klášterní areál pravidelně navštěvují, se sem chodí nabíjet, dnes se říká dobít baterky.

Čtěte také: Siostrzonek: 'Už to, že tady stojíme, je jeden ze zázraků'

Můžete prozradit, proč a kdy jste se stal členem benediktinského řádu?
Byl jsem vychován ve věřící rodině ve svém rodném Českém Těšíně. Chodil jsem do náboženství, ministroval jsem, zpíval v dětském chrámovém sboru. Asi v polovině šedesátých let dostal možnost vypomáhat v našem kostele páter Aleš Gwuzd, rodák z nedaleké Orlové, převor a farář u sv. Markéty v Břevnově až do zrušení kláštera v dubnu 1950. Bylo to moje první setkání s živým benediktinem. Jako dospívající jsem pak hodně o historickém významu benediktinů četl, zaujal mě jejich vztah k hudbě, ke krásné liturgii, vůbec k umění a školství. Často jsem pak za páterem Alešem jezdíval do jeho farnosti Domaslavice u Žermanické přehrady a povídali jsme si o benediktinech, o Břevnově. Chtěl jsem být jedním z nich. Činnost řeholních řádů byla v té době u nás oficiálně zakázána, a tak jsem se v průběhu studia na teologické fakultě v Litoměřicích stal tajným benediktinem. Opat Anastáz Opasek žijící v té době v exilu v bavorském klášteře Rohr mi na dálku udělil řeholní jméno Prokop. My benediktini skládáme slib stálosti ne pro řád, ale pro konkrétní klášter. A tak jsem se stal benediktinem břevnovským v dalekém Slezsku. Slavné sliby pro Břevnov jsem po smrti pátera Aleše složil tajně v Krakově před tamějším opatem Augustinem, který k tomu měl pověření našeho opata Anastáze. Byla to dost dobrodružná cesta v sedmdesátých a osmdesátých letech, než nám všem bylo umožněno znovu od roku 1990 obnovit opravdový život v Břevnově.

Osobní sdílení

Čas, který se měří na stovky let a ubíhá v modlitbách či péči o půdu, je zcela jiný než ten náš. Ten se měří na pikosekundy, nikdo z nás ho nemá, protože nic nestíháme. Možná tak lajkovat, sledovat facebookové profily a tweetovat. Jakou váhu v této konkurenci mají ty vaše věčné, nepomíjivé hodnoty?
Nepomíjivou. Za dveřmi jsou sváteční dny vánoční a my věřící se na ně díváme jako na období, kdy Bůh přišel sdílet naši zemi a stal se člověkem. Všem vždycky říkám, že i my bychom se měli jít sdílet, ale ne přes Facebook. Když si s někým známým sednu do našeho klášterního šenku, občas sleduji dvojice mladých lidí, které tam vcházejí. Ti lidé jsou zamilovaní, objednají si dobré víno, ale místo aby se drželi za ruku a šeptali si něžná slůvka, každý z toho páru vytáhne mobil a sdílí se s někým jiným. To mě vždy zamrzí. Doufám, že to nedojde tak daleko, aby si navzájem posílali esemesky nebo spolu komunikovali přes Facebook, to už by bylo zcela absurdní. Takže když se mě někdo ptá, o čem jsou Vánoce, tak říkám, že o osobním sdílení.

Jen o něm?
Víte, já jsem povahy mírné, ale rozlítím se, když slyším, že si někdo bere půjčky na vánoční dárky. Tím nejkrásnějším dárkem je přece přítomnost toho druhého, jeho ochota být se mnou. Proto i my v klášterní komunitě máme prostor společného života, který je moc důležitý.

„Víte, já jsem povahy mírné, ale rozlítím se, když slyším, že si někdo bere půjčky na vánoční dárky. Tím nejkrásnějším dárkem je přece přítomnost toho druhého, jeho ochota být se mnou."

Posláním kněží vždy bylo chodit mezi lidi, naslouchat jim, poradit, nasměrovat je na správnou cestu. Nezdá se vám, že dnes už lidé nemají potřebu si povídat, dívat se někomu do očí, sledovat jeho mimiku, bezprostředně reagovat? Není tohle odcizení větší nebezpečí než nějaké krátkodobé, byť krvavé konflikty?
Nechci spekulovat a také nevěřím teoriím o nějakých tajných plánech a manipulacích. Je ale zřejmé, že se daleko lépe ovládá masa, která je vědomě někam nebo proti někomu směrována. Infiltrovaný strach může působit zmatek, paniku a mocenské zvraty. Někdo spočítal, že v Bibli je 365 výzev „Nebojte se". Proto rád říkám, že bychom si každý den měli připomenout toto důležité poselství. To, že si lidé už méně povídají a nesdílejí své starosti i radosti osobně, má za následek zmenšení váhy slova. My už se vlastně nemůžeme spolehnout na slovo toho druhého, které k nám plyne ze sítí. Vzpomínám si na dobu, kdy nebyl internet, mobily, mailová pošta. Když jsme si ale řekli do pevné telefonní linky, že se třeba za čtrnáct dní sejdeme na daném místě v určitou dobu, tak jsme tam byli. Nic jsme si nepotvrzovali, neověřovali, zkrátka jsme se spolehli na slovo, které platilo. Teď je tak snadné poslat minutu před schůzkou textovku: nestíhám, takže nedorazím, sorry. Slovo ztratilo hodnotu, a to je škoda.

Co s tím?
Bránit se můžeme jedině tím, že na místě, kde žijeme, se otevíráme jeden druhému. Dost lidí se diví, kolik akcí se v našem klášterním areálu koná. Já mám ale takový slogan, že obci bylo vždycky dobře, když si spolu rozuměli starosta, učitel, hospodský a farář. Proto je dobře, že s naším klášterem vždycky mluvila radnice, která tu pořádá různé akce a podporuje to, aby se tady lidé setkávali. Umělecky umíme pohladit duši, když tu například děláme koncerty.

Vánoční speciál Deníku najdete ZDE

Potvrzuji, neboť jsem osobně byla u toho, když tu s vaším průvodním slovem hrál a zpíval Hradišťan a i protřelí byznysmeni měli slzy v očích…
Dojemné jsou také koncerty žáků z místních uměleckých škol. A těší mě i to, že se v klášterním areálu vytvořilo místo, kde se rozdává vysvědčení nebo jsou vítáni noví studenti. Mnoho rodičů mi řeklo, že ten krásný prostor činí takové chvíle nezapomenutelnými. To je náš vklad pro sbližování. Ale abych nezapomněl i na tělo, tak bych rád připomněl Spolek břevnovských živnostníků, s nímž po celý rok pořádáme různé akce včetně kulinářských. Klášter se stal přirozeným živým centrem této části Prahy. Při rozsvícení vánočního stromku se tak scházejí sousedé z okolí, dají si svařák, popovídají si, děti zazpívají koledy, prostě jsme spolu a nejde vůbec o církevní záležitost. Hezký je také masopustní průvod. Na počátku října je posvícení, tedy výročí znovuposvěcení našeho kostela, kdy k nám během víkendu přijde až třicet tisíc lidí, taková druhá matějská pouť. Na jaře pálíme čarodějnice – nekvalitně, protože to musíme každý rok dělat znovu. A vždy pálíme to, co lidi nejvíc trápí.

Co to bylo letos?
Lidská blbost – tu tam pokládáme pravidelně. Stejně i závist – ta je v českých duších, bohužel, hodně rozšířená. Přiznávám, že tam dáváme i daně, ty také nemáme rádi, i když víme, že bez nich to nejde.

Čas k zamyšlení

Adventní čas je příležitostí k zastavení a zamyšlení nad tím, co dosluhující rok přinesl. Co podle vás českou společnost momentálně nejvíc trápí, co byste nejraději na té hranici spálil?
Zbytečný strach, který je vyvoláván nedostatečnými znalostmi. Lidé se přestali vzdělávat, získávat hodnověrné informace. Chytrý pan Google nám přitom neřekne všechno, ověřovat je třeba. Zkušenost starých generací říká, že nejvíc se bojíme či nenávidíme to, co neznáme. Když se seznámíme osobně s člověkem, který nám byl třeba v televizi nesympatický, najednou zjistíme, že se s ním dá mluvit, že můžeme najít společná témata, a přestáváme se ho bát, protože s ním máme něco shodného. Myslím, že naši společnost trápí určitá míra nevzdělanosti a předsudků. Tím nechci říct, že lidé jsou hloupí, ale že nevěnují dostatek pozornosti tomu, aby si věci prověřovali.

Tato povrchnost a prvoplánové naskakování na to, co se píše kdesi na internetu, vyhovuje mnoha politikům, dokonce na nich stavějí své kariéry. Nedostali jsme se do situace, kdy lež je vítaný nástroj komunikace a pravda se nevyplácí?
Pravda se samozřejmě mnohým a mnohdy nevyplatila, ale jsem přesvědčen, že jenom na ní lze stavět. Proto máme na prezidentské standartě nápis „Pravda vítězí", dříve tam bylo „Pravda Boží vítězí", slovo Boží bylo později odstraněno. Důležité je, že má vítězit objektivní pravda. Nemluvím o tom, že by lidé neměli mít různé názory a úhly pohledů, to je naopak nutné. Nebezpečné je, když někdo záměrně pracuje se lží, polopravdou nebo dezinformací.

Čtěte také: Lidé by se měli učit myslet, ne jen polykat zdechliny pravdy, říká kardinál Vlk

„Na jaře pálíme čarodějnice – nekvalitně, protože to musíme každý rok dělat znovu. A vždy pálíme to, co lidi nejvíc trápí. Lidskou blbost tam pokládáme pravidelně. Stejně i závist – ta je v českých duších, bohužel, hodně rozšířená. Přiznávám, že tam dáváme i daně, byť víme, že bez nich to nejde."

Není to nesplnitelný požadavek v době, kdy už skoro nikdo nebere vážně arbitry vzdělanosti a pravdomluvnosti, jakými v minulosti bývali kněz a učitel, později spisovatelé, možná novináři? Dnes je každý tvůrcem své vlastní pravdy a zdroj má v ruce – mobil s internetem. Lze v takové situaci čelit dezinformacím?
Je to těžké, když se na vás valí tolik informací. Spousta lidí mi říká, že nikdy nebylo tak špatně jako dnes. Na to odpovídám, ať studují dějiny, neboť pak by zjistili, že žijeme v krásné době. Je pravda, že v minulosti jsme byli chráněni od přílivu zpráv, kdy o čemkoli se ve světě jen šustne, za minutu všichni vědí. Proto se topíme v informacích, hlavně těch špatných, protože dobrá zpráva pro mnohé novináře není přitažlivá. Jen si všimněte, jak málo se dovídáte o tom, co lidé dokázali, co se jim podařilo a z čeho se těší. Kdyby se taková sdělení vyhledávala a posílala dál, lidé by mohli být víc naplněni dobrem.

Vaším klášterem prošly dějiny jako málokterým místem na území České republiky. Před více než tisíci lety ho založil svatý Vojtěch, za husitských válek byl zplundrován a nový rozkvět zažil v barokním období za opata Otmara Zinckeho. Jaký je recept na dlouhověkost a opakované povstávání z popela?
K jednomu z hlavních slibů benediktinů, kromě poslušnosti a dobrých mravů, patří stabilita místa. Všimněte si, že mniši našeho řádu se vždy vraceli na stejné místo. Pod naším kostelem v areálu Břevnovského kláštera najdeme zbytky starého románského i gotického kostela, liší se jen jeho vnější podoba. Platí to i o Broumovském klášteře, který po staletí patřil k Břevnovu. Opati se od 13. století nazývají břevnovsko-broumovští. Na Broumovsku se vytvořilo celé rozsáhlé území, s nadsázkou říkám Republika benediktinská, o níž přední historik Dušan Foltýn mluví jako o úspěšném podnikatelském projektu benediktinů ve 13. století. Oni tehdy založili Polici nad Metují, podívali se přes Broumovské vrchy a viděli, že v kotlině za nimi je to ještě hezčí, a tak ji začali osidlovat, přivedli řemeslníky a vytvořili útočiště pro celé budoucí generace. Samozřejmě do toho negativně zasáhla 2. světová válka, vysídlování německého obyvatelstva, ale vztah k místu, kde lidem bylo dobře a společně s klášterem vytvářeli hodnoty, přetrval. Tudíž i my se snažíme to, co se klášteru vrátilo v restitucích, využít ke stabilizaci tohoto místa, aby se nedostalo do jiných rukou a my mohli vytvářet hodnoty pro radost a dobro této země. Proto se vracíme ke kořenům a třeba na Žatecku, kde se nám vrátily nějaké pozemky, se budeme zabývat tím, čím se kdysi pyšnilo naše zemědělství a co dnes schází, a to je náš žatecký červeňák, tedy chmel.

Církevní restituce

Tím jsme se dostali k tomu, co je stále velmi aktuální, citlivé a kontroverzní, tedy k církevním restitucím. Pomůže vrácený majetek a finanční náhrady nejen církvi jako takové, ale i jejímu vztahu s českým obyvatelstvem?
My se snažíme a přejeme si, aby vrácený majetek sloužil ku prospěchu všech. Musíme nasadit všechny síly a iniciativu, aby to vedlo ke kýženému cíli. I náš areál, který se zdá být navenek v pořádku, potřebuje neustálou péči. Víme, že už nemůžeme čekat žádné dotace od státu, města či kraje, ale že si musíme pomoci sami. A věřte mi, jsou to velké prostředky, které spolykají opravy třeba střech, jichž jsou celé hektary. Krůček po krůčku vytváříme hospodářskou jednotku, která musí být soběstačná. Benediktinské kláštery jsou proto tak rozsáhlé, že měly ve svém okolí vše, co bylo k obživě pospolitosti zapotřebí.

Nevím, kolik prostředků jste v rámci restituce získali, ale zeptám se, zda je to z vašeho pohledu dost, nebo málo.
Když se mluví o závratných sumách finančních náhrad, tak vás asi překvapí, že náš klášter ročně nedostává víc než čtyři miliony korun. Co za to opravíte? My se snažíme s tím hospodařit tak, aby to přineslo užitek do budoucna. Skutečně se za to nepořizují zlaté kliky a kohoutky. Vše směrujeme do potřebné údržby a rozvoje kláštera.

A jak jsem pochopila, nikoli do uzavřených zdí, ale naopak do jeho propojení s okolím.
To je náš záměr. Mnozí se třeba diví, kolik je tady civilních sňatků, samozřejmě nikoli v kostele, ale v Tereziánském sále nebo v naší zahradě. Možná jsem naivní, ale snad i krása tohoto prostředí pomáhá lidem v rozhodnutí vstoupit do manželského svazku, což mě v době, kdy tradiční rodina ztrácí na významu, těší. Každý rok tak má u nás několik desítek párů svatbu. Přispíváme tak k tomu, že přijímají odpovědnost za svou budoucnost i svoji rodinu právě tady, byť nikoli formou církevního slibu.

Ono to souvisí s otázkou, jak moc a zda vůbec člověk v 21. století potřebuje církev, nota bene katolickou, která je stále svázána řadou regulí. Napadá mě, že spor o to, jaká by měla být, u nás reprezentují dva kardinálové. Dominik Duka, který si velmi rozumí se světskou mocí, a Miloslav Vlk, jenž staví do popředí duchovní otázky. Co na to jako insider říkáte vy?
Každý má svůj způsob jednání a názor na to, jak odpovídat na potřeby doby. Pan kardinál Duka je člověk, který nemá rád konflikty, takže vždy hledá cestu k usmíření a dohodě. Pan kardinál Vlk už je mimo aktivní službu, tak si může dovolit věci hodnotit z odstupu a možná ostřeji. Nezáviděl jsem ani jednomu, když zastávali či zastávají svůj úřad, protože takový člověk je pod tlakem z mnoha stran. Rozhodnout, co je nejlepší, není jednoduché. Já mám ale rád oba a nevnímám jejich pozice jako konfliktní. Však oni také jistě spolu často hovoří a zdaleka ne všechno, co si řeknou, se dostane do médií.

Čtěte  také: Havel zasvětil život záchraně naší svobody, řekl Duka při mši

Třeba to, jak vnímají prezidenta Miloše Zemana. Zatímco Dominik Duka je jeho osobním přítelem, převzal z jeho rukou Řád bílého lva a celebroval za něj mši v Lánech, Miloslav Vlk ho vydatně kritizuje, naposledy v souvislosti s dalajlamou a kauzou Brady. Vy Miloše Zemana také osobně znáte. Jaký je podle vás prezident?
Má svůj způsob výkonu funkce, který jistě nemusí vyhovovat všem. V dnešní době ale naší společnosti chybějí osobnosti s konstantními názory. Takových lidí si vážím, byť s nimi nemusím souhlasit zdaleka ve všem. Také považuji za důležité mít respekt vůči určitému úřadu. Mnohokrát jsem stál před úkolem přivítat premiéra či prezidenta nejen našeho státu, přičemž ne vždy jsem s ním byl názorově zajedno. Vždy jsem ale měl respekt před tím, že to je nositel určitého úřadu, kam ho většinou zvolili občané. Společnost by neměla ztrácet úctu k těmto hodnotám.

Občany České republiky čeká bouřlivý rok, na podzim budou sněmovní volby, vzápětí bude následovat výběr hlavy státu. Co byste popřál politikům, aby to zvládli se ctí?
Já bych přál nejen politikům, ale všem voličům a občanům, aby v sobě neživili pocit nepřátelství. Cítím to i ve vztahu k církvi. Lidé v sobě mají plno předsudků a nevědomosti. Když se tyto hroty otupí, najednou cítím, že člověk je ochoten naslouchat a přemýšlet o argumentech, s nimiž se třeba nikdy dříve nesetkal. Myslím, že bychom to měli zkusit i ve vzájemných vztazích, protože pak určitě zjistíme, že spolu můžeme snáz komunikovat, lépe vycházet a společně něco udělat. Nemusíme mít úplně totožné názory, můžeme věci vnímat jinak, ale měli bychom mít společný cíl, a tím je dobro celé společnosti.

Benediktini a jejich život
Benediktinští mniši jsou křesťané, kteří se společně v komunitě modlí a pracují. Modlitbou se myslí modlitba soukromá (zvláště rozjímavá četba Bible) a veřejná, liturgická (tzv. opus Dei: eucharistická bohoslužba a bohoslužba hodin v chóru).
Za jistý druh modlitby považují benediktini i práci: podle polohy kláštera a dispozic bratří jde o práci manuální, v duchovní správě a ve školství, vědeckou.
Mniši skládají čtyři sliby: slib chudoby, čistoty, poslušnosti (společně se jim v benediktinské tradici říká „obrácení mravů") a slib stability (doživotní stálosti v některém klášteře, respektive v té které komunitě).

Zájemce o vstup do komunity je nejprve přijat jako host, poté jako kandidát vstupu. Po obláčce (předání řeholního roucha, přijetí řeholního jména) začíná mnichův noviciát. U českých benediktinů trvá nejméně jeden rok a koná se pro všechny kláštery v arci
opatství Břevnov. Poté mnich skládá jednoleté, tzv. časné sliby. Je-li jeho definitivní přijetí schváleno kapitulou, může bratr skládat slavné sliby (professio sollemnis).

Autor: Kateřina Perknerová

23.12.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Hasiči a záchranáři zasahovali 20. ledna při požáru hotelu Eurostars David v Náplavní ulici nedaleko Masarykova nábřeží na Novém Městě v Praze. Pražská záchranná ošetřila devět zraněných, z toho pět těžce. Mezi zraněnými jsou i dva hasiči. Dva lidé při po
37

Lidi jsme museli zachraňovat postupně, říkají hasiči o požáru hotelu

Videosouhrn Deníku – pondělí 22. ledna 2018

Moře trávy, tři zahradníci za mřížemi a Drahoš i Pavlásek na Slovácku: videa dne

Muž se ve výtahu pokusil znásilnit ženu. Ubránila se slzným sprejem

/VIDEO/ Až pět let pobytu za mřížemi hrozí v případě dopadení a odsouzení muži, po kterém pátrá policie. Vyšetřují totiž pokus znásilnění, ke kterému došlo na konci listopadu ve výtahu v domě v ulici Bínova na pražském Střížkově. Žena se však ubránila a muži se podařilo utéct. Kriminalisté o případu informovali až dnes.

Vše, jen ne nudné exponáty. V muzeu naučí vařit, v zoo zbaví fobií

/INFOGRAFIKA/ Muzea a další instituce se všemožně snaží, aby se k nim návštěvníci vraceli. Zemědělské muzeum pořádá lekce vaření tradiční české kuchyně, v zoo nabízejí kurz, kde se můžete zbavit fobie například z pavouků nebo hadů

Praha 2 nabídla lidem z hotelu náhradní ubytování. Policie šetří příčinu požáru

Lidem z hotelu Eurostars David, který včera zachvátil požár při kterém zemřeli čtyři lidé, se rozhodla pomoci Praha 2. Už včera byla na místě starostka Jana Černochová společně s kolegy z krizového štábu. Lidem z hotelu městská část zajistila náhradní ubytování. Dnes budou na místě vyšetřovací týmy hasičů a policistů, kteří budou zkoumat příčinu požáru. 

Ptáky v zimě nekrmte pečivem. Může je dokonce i zabít

V Praze i v dalších částech České republiky se výrazně ochladilo. Lesy hl. m. Prahy proto jako každou zimu na nejen žižkovský park Vítkov umístily asi 20 veřejných ptačích krmítek. Dosypávat do nich můžete i vy, ale především zrní. V žádném případě opeřencům nedávejte pečivo. Mohlo by je otrávit.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT
>