Řidiče nahrazovali zámečníci z dílen vozoven, kteří měli zkušenosti s řízením tramvají. Chyběli ale zaměstnanci do každodenního provozu, především průvodčí.

„Ve Vídni, Berlíně i Drážďanech řešili nedostatek mužů tím, že začali přijímat ženy. Například ve Vídni, kde bylo z tramvajového provozu na frontu odvedeno 800 mužů, bylo již v červnu 1915 přijato na místa průvodčích 400 žen a dívek," řekl vedoucí archivu dopravního podniku Pavel Fojtík.

V Praze se přihlásilo 460 zájemkyň, často manželek odvedených řidičů tramvají. Elektrické podniky požadovaly věk 20 až 30 let, ukončenou obecnou školu a dobrou uznalost pražského místopisu. Po absolvování desetidenního výcvikového kurzu jich 1. prosince 1915 nastoupilo prvních 40. Tramvajové průvodčí musely v té době celou směnu stát, práce tak byla velmi fyzicky náročná. Za hodinu práce pobíraly plat 30 haléřů.

Hromadné propuštění žen průvodčích

Za války se tramvajemi kromě běžných cestujících vozili i ranění, rozvážely se potraviny nebo komunální odpad na skládku. Na konci války v podniku pracovalo již 375 žen průvodčích, všechny ale byly propuštěny k 1. dubnu 1920, protože se na jejich místa vraceli muži, kterým skončila vojenská služba.

Znovu pak dopravní podnik ženy zaměstnal s příchodem druhé světové války. V lednu 1943 jich tam pracovalo 571, do konce války jich bylo již 1377. První řidičky tramvají se začaly objevovat v 50. letech spolu s nasazováních nových tramvajových vozů Tatra T1. K dnešnímu dni pražských dopravní podnik zaměstnává 1692 žen, z toho 230 řidiček tramvaje a 39 řidiček autobusu.