Masaryk pocházel z chudé rodiny z moravského Slovácka. Jeho matka pracovala jako kuchařka, negramotný otec se živil jako kočí. Číst a psát ho naučil až jeho syn Tomáš. Tomášovi sourozenci Jan a Františka zemřeli ještě jako děti.

Studoval ve Strážnici a Brně. Jelikož rodina na jeho studia neměla, musel si Tomáš přivydělávat jako domácí učitel dětí z bohatých rodin. Doktorát z filozofie získal na univerzitě ve Vídni. V Lipsku pak obhájil docenturu.

V Lipsku se také seznámil s mladou klavíristkou Charlottou Garrigue, dcerou newyorského podnikatele, se kterou se roku 1878 v New Yorku oženil. K úcty ke své ženě pak přijal jméno Garrigue.

Výstava Fenomén Masaryk Národní muzeum připomene osobnost prvního československého prezidenta.
Osvícený státník má být prezentován mimo zažitá klišé „prezidenta osvoboditele“ a „tatíčka“, a to ve třech rovinách. Jako konkrétní člověk se svými vztahy, vírou, názory i klíčovým vztahem k manželce Charlottě. Druhou rovinou je role jeho osobnosti ve veřejném prostoru. Nejprve jako „profesora“ před rokem 1914, a to nejen v univerzitním prostředí, poté i v zásadní etapě života po roce 1914, jako „prezidenta“. Výstava se nevyhne ani politickým neúspěchům a sporům s ideovými protivníky Pekařem či Kramářem. Třetí rovinou je „obraz“ Masaryka ve společnosti, včetně jeho smrti a pohřbu na podzim 1937. Součástí výstavy budou unikátní filmové i audio materiály a sbírkové předměty (mj. „top“ předmět muzea Masarykův jezdecký oblek). Výstava bude k vidění v nové budově NM na Vinohradské od 15. září do 2. října.

„Znepokojovat všechny pohodlné“

Do širšího podvědomí tehdejší veřejnosti se zapsal kritikou rukopisů Královédvorského a Zelenohorského a prokázal jejich podvrh. Ve sporu, který se stal celonárodní aférou, šel Masaryk proti „otci národa“ Františku Palackému. Své studenty se snažil vést ke kritickému myšlení. Jako profesor filozofie se stal spoluautorem Ottova slovníku naučného. Své názory publikoval v časopisech Čas a Světozor.

Vstoupil do mladočeské strany a roku 1890 byl zvolen poslancem Říšské rady. Na půdě sněmu hájil zájmy českých zemí, kvůli sporům se ale mandátu o tři roky později vzdal. Zabýval se sociálními otázkami, zasloužil se o zavedení osmihodinové pracovní doby a rozšíření volebního práva.

Na přelomu století založil Českou stranu pokrokovou za níž byl o pár let později zvolen říšským poslancem.

Několikrát navštívil Rusko, sešel se mimo jiné se Lvem Nikolajevičem Tolstojem a dalšími významnými osobnostmi tehdejšího života. Jeho dílo Rusko a Evropa bylo přeloženo do několika jazyků. Kritizoval v něm například ideologii revolučního Ruska a vysvětloval, proč je bolševický komunismus jako systém nevhodný.

Roku 1914 odcestoval na západ, nemohl se však vrátit, jelikož na něj byl doma vydán zatykač. Ve světě pak přednášel a přesvědčoval světové politiky s požadavkem vytvoření samostatného československého státu.

14. listopadu 1918 byl za své nepřítomnosti zvolen prezidentem nově vytvořeného Československa. Do vlasti se vrátil v druhé polovině prosince triumfální jízdou a na zaplněných náměstích se mu dostalo slavnostního přivítání.

Podruhé byl do čela jednoho z nejvyspělejších států Evropy zvolen v roce 1927 a navzdory svému zdravotnímu stavu znovu v roce 1934. Podle historiků byl nucen být prezidentem rok a půl, jelikož politická situace nebyla vhodná k volbě Edvarda Beneše. 

Razítko, o kterém lidé nesměli vědět

Díky mozkové příhodě měl problémy s okem, špatně hýbal pravou rukou a nedokázal se podepsat. Pro podpisy zákonů mu bylo zřízeno podpisové razítko, o kterém veřejnost nesměla vědět.

Jeho poslední veřejné vystoupení proběhlo 4. července 1937 za Zborovských oslav na zaplněném velkém Masarykově státním stadionu na Strahově. Zemřel 14. září 1937 po zánětu plic, 14 let poté, co zemřela jeho žena Charlotte.

Symbol morální autority a velikosti byl celkem sedmnáctkrát navržen na Nobelovu cenu míru, nikdy ji však nedostal. Masarykovi se příčil český nacionalismus a vystupoval proti pověrám antisemitismu. Politiku se snažil provádět s etickými zásady humanity.

"Nakonec takzvaní idealisté, lidé slušní a čestní vždycky mívají pravdu a udělají pro stát, národ a lidstvo více než politikové, jak se jim říká, reální a chytří. Chytráci jsou konec konců hloupí. Pojímám politiku, jako celý život jednotlivce a společnosti," napsal do časopisu Světozor.