Kliknutím zvětšítePaní Květoslava Srkalová prožila dětství na Slovensku, jako tehdy mnoho Čechů. Narodila se v roce 1928 a její otec pracoval u hraniční stráže. „Vždycky jsme se báli, že Němci znova přijdou a vyženou nás. To jsme ale ještě nečekali, že nás vyženou vlastní sousedi,“ popisuje smutnou předválečnou situaci paní Srkalová.
V jedné místnosti
Po vyhlášení slovenské nezávislosti se mnoho Čechů ocitlo bez domova a stejně tak rodina Květoslavy Srkalové, která nakonec zamířila za babičkou do Plzně. „Měla jen chaloupku a v ní jednu místnost se dvěma postelemi. Do toho jsme se museli vejít všichni,“ vzpomíná paní Srkalová.
Rodina si nakonec postavila vlastní dům, ale Němci jim poté nařídili opustit první patro a přenechat jej jiné rodině. Celý ho znovu mohli začít užívat až po válce. To se ale brzy změnilo. „Přišel rok 1948, a protože nebyly byty, tak nám nahoru zase strčili nějakou rodinu,“ vysvětluje paní Srkalová.
Proto se také dlouho doma neohřála a odešla do Karlových Varů, kde začala pracovat jako sociální pracovnice. „Starali jsme se hlavně o Romy. Ti tam žili na slámě a házeli po nás nočníky,“ vzpomíná paní Srkalová.
Stěhovala se ještě několikrát, než potkala svého manžela. „Měl tak možnost cestovat, a to především na světové výstavy, kde se staral o catering. V roce 1958 byl v Bruselu a v roce 1967 jsme už jeli spolu na Světovou výstavu do Montrealu,“ vzpomíná paní Srkalová. Další zastávkou byla v roce 1970 Ósaka.
Život se musí žít
Manželé však nejezdili jenom v rámci výstav. V roce 1980 dostali povolení vyjet do Monte Carla. „Tam jsem snad poprvé a naposledy pomyslela na to, že bychom se nevrátili,“ přiznává Květoslava, která vždy hltala život plnými doušky. Vitální je dodnes. „Teď žiji tady, v domově seniorů Chodov, a mám se tu moc hezky, “ ujišťuje.
Projekt vznikl ve spolupráci s Magistrátem hlavního města Prahy.
20
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
