Ve městě Grünberg, které je dnes součástí Polska, dřel téměř po tři roky 12 hodin denně. „Pracovalo se i v noci, práce byla opravdu velmi nepříjemná,“ vzpomíná 97letý senior.

V prosinci 1944 byl přidělen do jednoho podniku v Ostravě. Ani ne po dvou měsících se mu však podařilo uprchnout. „Uteklo nás tehdy více, utíkali i Němci. Nikdo nás kupodivu nehledal. Nacisté už na sklonku války neměli čas hledat nějaké utečence z fabriky,“ říká.

Logo Prahy.Po válce se přihlásil jako dobrovolník do České Kamenice pomáhat s odsunem Němců a s poválečnou obnovou města. „Viděl jsem tam zacházení s Němci, nelíbilo se mi to,“ říká. „Já jsem tam šel s nadšením, když jsem ale viděl, co se tam děje, musel jsem skončit,“ dodává. „Nemám na to hezké vzpomínky. Jeden můj kamarád tam našel pistoli. Večer si s ní hrál, střelil se omylem přímo do břicha a na místě zemřel,“ zachmuří se.

S láskou k hudbě

Posléze pan Bohumil nastoupil do zaměstnání v podniku Technomat, kde pracoval po celý zbytek života. Díky tomu se mohl věnovat hudbě, kterou od dětství miloval. V práci totiž začal muzicírovat s podnikovou kapelou, která hrála převážně taneční hudbu. Jeho muzikantský příběh začal Vánocemi, ke kterým jako dvanáctiletý chlapec dostal malou tahací heligonku. „Táta po práci chodíval do hospody, tak mě brával s sebou, ať tam hraji a vydělal jsem si i nějakou tu korunu,“ říká. Později začal hrát i na sokolských tancovačkách.

Více o vzpomínkách pamětníků z Domova pro seniory Chodov se dočtete v knize 222 a 2 příběhy 20. století.