„Viděli jsme v prádelně umučené děti a ženy. Oči měly napíchané na klopách,“ vypráví paní Drachová. „Křičela jsem hrůzou, maminka otci pak doma vynadala, že nás tam vzal,“ dodává. Masakry civilistů ve dnech 6. a 7. května probíhaly v Praze na řadě míst, zejména v oblasti Pankráce a Krče.

Logo Prahy.Paní Jarmila byla také svědkem toho, jak vlasovci šli u Karlova náměstí zlikvidovat Němce. „Běželi jsme se schovat do krytu. Cucala jsem svetr a strachy spolkla knoflík,“ říká. Útrapy nacistů nakonec její rodina ve zdraví přežila. Poznamenal ji však komunismus, před kterým její teta emigrovala do Itálie.

V 70. letech ji paní Drachová v Římě navštívila. Teta se zde mezitím poznala s kardinálem Josefem Beranem, který v roce 1948 odmítl podřídit církev komunistické moci a v roce 1963 odjel do Vatikánu, odkud se již nesměl vrátit. „Teta s ním každý týden chodila na oběd,“ říká paní Jarmila, která se v roce 1969 zúčastnila Beranova pohřbu. „Seděla jsem na kraji v lavici a pozorovala kardinály ze všech zemí. Kousek ode mě šel papež a žehnal mi,“ vzpomíná. „Hlásili se k nám tu další Češi. Hádám, že jich bylo nejméně sto. Kolem rakve jsme se chytili za ruce a zpívali jsme píseň Čechy krásné, Čechy mé a všichni jsme plakali,“ dodává.

Bratr paní Jarmily Stanislav Plha doslova utekl do Německa během zájezdu v Rakouska. „Když autobus zastavil na záchod u benzínky, zezadu ji obešli a utíkali směrem k německým hranicím,“ vypráví. „Utíkat musel deset minut lesem a přebrodit řeku. S sebou neměli žádná zavazadla, jen pár oblečení a diplom z univerzity,“ dodává. Místní policie je pak zastavila nedaleko za německou hranicí. „Dva měsíce strávil v lágru, kde je prověřovali. Pomohla mu teta z Itálie, která se zaručila, že jde o slušné lidi a ne žádné špiony,“ dodává. Útěk předem plánoval. „Chodil běhat na Židovské pece, aby se naučil rychle utíkat. Znal čas, kdy se mění pohraniční hlídky,“ říká.

Bratr musel emigrovat kvůli problémům, které mu způsobil jeho spolužák z Jugoslávie, který přijel do Prahy a byl zatvrzelý antikomunista. „Bratrovi nabízel spolupráci, ten ji ale odmítl. Kamaráda ale později StB chytla a on prozradil, s kým se v Praze scházel, tak si StB přišla i pro bratra. Jednoho příbuzného dokonce umučili,“ říká.

Paní Jarmila později přijela k bratrovi na dva týdny na dovolenou. „Musel se za mě zaručit, že mě bude živit a nebudu mu dávat žádné peníze,“ říká. Pan Stanislav se mezitím stal čestným občanem Wiesbadenu. Díky svému vzdělání v oblasti vodních staveb se podílel na stavbě čističky a kanalizace.

Více o vzpomínkách pamětníků z domova pro seniory Chodov se dočtete v knize 222 a 2 příběhy 20. století.