„Můj otec Antonín Verner byl doktor filozofie a evangelické teologie. Od roku 1938 působil v Kolíně jako farář. Měla jsem tu krásné dětství,“ vypráví paní Zachová. Problémy začaly až v roce 1948. Režim duchovní nepovažoval za pracující lid. „Lidé začali své děti z hodin náboženství odhlašovat, aby neměli zkaženou budoucnost,“ přibližuje tehdejší dobu.

Otec se v kázáních vyjadřoval i ke společenským otázkám. „Tatínek byl velmi oblíbený. Na jeho kázání byl vždy plný kostel, chodilo na něj i tři sta lidí. Do kostela ale začali chodit špioni s notýskem a vše si zapisovali,“ vypráví. Otec v kostele pořádal nejrůznější setkání, například tehdy oblíbené varhanní koncerty.

Spojené státy evropské?

V roce 1953 byl ale povolán do Prahy na Státní úřad pro věci církevní. „Štvete lidi proti socialismu a chcete vybudovat Spojené státy evropské,“ vymysleli si proti němu. Jeho rodina musela z Kolína pryč, režim je přesunul do Dvakačovic, malé vísky u Pardubic. „Byla to pro nás rána. Na tátovy bohoslužby tam chodilo s bídou deset lidí,“ vypráví.

Antonín Verner nakonec dostal tři a půl roku na tvrdo. Do sdílené cely ho schválně dali s vrahem, který ukřižoval svou ženu. „Jeho spoluvězeň se v noci budil a volal svou mrtvou ženu, ať mu odpustí. Tatínek mu pak poskytl svatou zpověď,“ vypráví. Měl ale štěstí v neštěstí, v roce 1961 přišla amnestie a tak si ve Valdicích odseděl jen půl roku.

Když ho pustili, neměl kam jít. Faru ve Dvakačovicích mezitím obsadil jiný farář. „Když tatínka pustili, dali mu důchod dvě stě třicet korun,“ vypráví. Navíc už nedostal souhlas ke kněžskému povolání a tak neměl se čím živit. Proti uvržení do nuzné bídy se odvolal, nakonec mu přislíbili důchod čtyři stovky, které měli s maminkou dohromady. „Ta mezitím z toho všeho pronásledování onemocněla,“ popisuje tehdejší hrůzu.

Paní Zachová chtěla studovat filozofii a literaturu, s tím byl však konec. Ovládala ale několik jazyků. S notnou dávkou štěstí získala místo tlumočnice u státních podniků. „U zkoušky jsem uspěla. Na rovinu jsem jim ale řekla že z kádrových důvodů možná nebudu vyhovovat, jak se mi doposud stávalo. Světe div, se vzali mě. Jezdila jsem na západ i na východ,“ popisuje.

V Sovětském svazu například navštívila místa, kudy se vraceli českoslovenští legionáři. „Pro některé přesvědčené bolševiky představovali nepřátele, jelikož proti nim bojovali,“ popisuje.

Sláva Ukrajině

Zajímavé zážitky má například z Ukrajiny, kdy tlumočila obchodní jednání v Doněcku. Ostravské doly tehdy spolupracovaly s ukrajinskými těžaři na Donbase. „Přišla jsem do styku hlavně se vzdělanými inženýry. Po obchodních jednáních se chodívalo na skleničku. Byli k nám vždy velmi slušní i když se opili,“ vypráví.

„Jednou po několika skleničkách začali provolávat hesla sláva Ukrajině! Ať žije svobodná Ukrajina!“ vzpomíná na Doněck v roce 1982. Svobodnou a nezávislou Ukrajinu podle ní chtěli už  tehdy.

„Jeden z nich se je snažil okřiknout, s tím, že by mohli mít problémy. Odbyli ho ale. Jsou tu Češi, my jsme je okupovali, provolávali nahlas,“ vypráví. „Kdyby se to provalilo, jistě by skončili v gulagu,“ dodává.

Od poloviny 80. let se ale do Sovětského svazu přestávalo jezdit a československé podniky začaly hledat příležitosti na západě. Všichni ředitelé, kterým na cestách překládala, museli být členy ÚV KSČ. „Ti ředitelé si pak postavili pěkné chaty v Beskydech. Když se později privatizovaly Karvinské doly, všichni ti papalášové to shrábli,“ dodává.

Paní Daniela Zachová dnes bydlí v domě pro seniory v Ďáblicích, kde je nyní spokojená.