Paní Jiřina Dvořáková se sice narodila v roce 1925 na Moravě, když jí ale byly tři roky, přestěhovala se s rodiči a se dvěma staršími sourozenci do Prahy. „Žili jsme v Legerově ulici, kde jsem ještě zažila plynové osvětlení. Každý den chodil pán lampy ráno zhasínat a večer zase rozsvěcet. Bylo to nepraktické, ale atmosférické.“ Paní Jiřina dospívala za zvuků děl a německých písní. Kvůli rozhodnutí protektorátu zavřít vysoké školy si nesplnila svůj sen. „Chtěla jsem učit, ale bohužel zrovna zavřeli školy,“ vysvětluje Jiřina Dvořáková.

Paní Dvořáková mezitím začala pracovat v Karlíně. Když se přihnalo Pražské povstání, musela se ona i celá její rodina schovávat ve sklepě, ve kterém i spali, protože nad hlavami jim zuřila bitva o rozhlas. „Pořád jsme slyšeli rachot zbraní a výbuchy bomb. To jsem se hodně bála.“ Ale ani příjezd Rusů nebyl důvod k radovánkám. „My jsme od nich utíkali,“ prozrazuje paní Dvořáková. „Ono se totiž říkalo, že kradou a že napadají dívky.“ 

Místo slávy zavrhnutí 

Po válce pracovala paní Dvořáková na družstevnictví jako osobářka. Jednoho dne k nim přišel nezvyklý muž hledající místo. „Byl to bývalý český letec, který lítal za Angličany v RAF,“ vzpomíná Jiřina. „Když se vrátil, vlastní rodina ho vyhodila, protože na něj byla naštvaná. Hodně toho za války zakusili, protože Němcům bylo dobře známo, že jejich syn je u anglického letectva. Po válce s ním nechtěli nic mít, i když on asi čekal něco jiného. Byl z toho hodně nešťastný. Tak u nás dělal šoféra.“

Moc dlouho tu však bývalý letec nevydržel, a nakonec se paní Jiřině s něčím svěřil. „Řekl mi, že uteče. Pak za pár dní najednou zmizel a za pár týdnů jsme od něj dostali pohlednici, že to dobře dopadlo, a nic víc jsme o něm už nikdy neslyšeli.“

Projekt vznikl ve spolupráci s Magistrátem hlavního města Prahy.