Pětičlenná rodina musela potraviny nakupovat na volném trhu, kde bylo vše dražší. „Na kilo cukru jsme stáli hodinové fronty. Tatínek nám ale vysvětloval, že nesmíme naříkat. Hospodin dal, Hospodin vzal. Maminka ale dodávala, komunisté sebrali,“ říká. „My jsme přišli jenom o majetek. Měli jsme štěstí, že z toho nebylo nic horšího,“ vzpomíná paní Smetanová.
Později si vzala studenta evangelické teologie z Prahy. „Brali jsme se v 60. roce. Když jsem se hlásila do zaměstnání, první otázka u pohovoru byla na jeho studium. Práci jsem nakonec sháněla čtyři měsíce,“ vypráví.
Vojna v Počernicích
Vysokoškoláci si vojnu mohli částečně odchodit přes léto, jako kněz ale musel po škole nastoupit na celé dva roky. „Jednou si ho zavolal velitel a zeptal se ho, jestli věří v Boha. Odpověděl mu, to je mi líto, že věříte. Líbíte se mi, chtěl jsem vás poslat do poddůstojnické školy v Prešově,“ vypráví paní Smetanová. Její manžel nakonec strávil zbytek vojny v Horních Počernicích, kam za ním mohla jezdit.
Po vojně dostal umístění jako farář na malou vesnici u Vsetína. Jako evangelíci přicházeli často do kontaktu se zahraničními církvemi. „Naši zahraniční přátelé nám vozili překlady náboženských knih tištěných v češtině z Německa. Nechtěli jsme, aby auto s cizí SPZ parkovalo před farou. Byli jsme domluveni, že auto nechají v lese a k nám na faru dojdou pěšky. Manžel pro knihy pak dojel vlastním autem,“ vypráví. „Knihy jsme pak rozdávali věřícím, kteří o ně měli zájem,“ dodává.
Později se manželé Smetanovi přestěhovali do do pražské Libně. „Přátelé z ciziny pak parkovali před hotelem Olympik, kde nebyli nápadní a k nám docházeli pěšky,“ říká.
Projekt vznikl ve spolupráci s Magistrátem hl. města Prahy.