Jelikož ale byly nešťastný ročník 1924, musela za druhé světové války jedna z nich nastoupit na nucené práce do Německa. Jít měla ta, která byla v lepším zdravotním stavu, což byla paní Jaroslava. „Byla jsem pořád na paškále. Několikrát mě povolali na národní výbor, kde mi určili datum nástupu. Musela jsem ale absolvovat lékařskou prohlídku, abych byla schopna cesty,“ říká.

Doktor hrdina

Naštěstí doktor s místními lidmi soucítil a dokázal jim pomoci. „S každým dalším transportem se můj nástup neustále oddaloval. Byli jsme z toho zničení, chudák maminka dostala mozkovou mrtvici,“ vzpomíná paní Jaroslava. „Pan doktor Jansa byl bezvadný, všechny nás osvobodil, tak jsme nemuseli nikam jet. Dal nám nějaké prášky, po kterých jsme byli neschopní transportu. Oddychli jsme si, až když odjel poslední,“ dodává.

Její sestra Věra musela za války nastoupit do práce do továrny v Horažďovicích, kdežto paní Jaroslava zůstala na statku u rodičů. Pan doktor Jansa válku přežil. Když zemřel, paní Jaroslava se sestrou přijely z Prahy na jeho pohřeb. „Byl to obrovský průvod. Je pochován v Horažďovicích,“ říká.

Holky se střídaly v jedné roli

Obě sestry také hrály za války divadlo. „Tehdy byly zábavy a divadlo zakázané, ale náš režisér to vždycky dokázal nějak zařídit, a my jsme hrát mohly. Byl to moc šikovný člověk, mistr kovář a režisér s ohromným nadáním,“ vypráví. „Protože jsme byly se sestrou dvojčata, střídaly jsme se v rolích. Jedna stála na jevišti a druhá napovídala. Vždycky nás režisér tak pěkně připravil, nazkoušely jsme to s nadšením. V sále bylo tak plno, že lidé stáli až ven,“ říká. Na divadlo tehdy chodili všichni, Češi i Němci. „Jestli tam chodilo i gestapo, to nevím, ale nedivila bych se tomu,“ dodává.

Díky tomu, že jejich rodina měla menší statek, měli i nadbytek potravin. „Kromě potravinových lístků jsme měli i šatenky. Z našeho statku jsme potraviny rozdávali lidem. Nemusíme to mít jenom my, říkávali jsme si. Stačilo nám jen to, co jsme snědli,“ vzpomíná na válečná léta Jaroslava Znamenáčková.

Lidé často potraviny prodávali za peníze. Ve vedlejší vsi byl pan učitel, který však moc peněz neměl. Uměl ale hezky malovat. „Maminka mu řekla, že těch pár korun jí za trochu jídla nestojí. On jí pak místo peněz přinesl obraz s kočičkami. Mám na něj tak památku na celý život,“ dodává.

Více o vzpomínkách pamětníků z domova pro seniory Chodov se dočtete v knize 222 a 2 příběhy 20. století.