Během druhé světové války gestapo zadrželo pana Šrajna v podstatě náhodou na ulici a odvedlo do Petschkova paláce v Praze 1, kde mělo svou úřadovnu. V takzvané Pečkárně pak probíhaly ty nejkrutější výslechy.

„Usmívej se, měj radost ze života a hlavně nepráskej kamarády, říkal jsem si. Někteří si mysleli, že když promluví, tak na tom budou lépe. Nebylo to tak,“ říká. Z Pečkárny jej Němci poslali rovnou to Terezína, kde strávil tři roky tvrdou prací a se štěstím se dožil konce války. Po jejím skončení se vrátil do rodinného hostince U Šrajnů na Pankráci. „Nevadila mi žádná práce, vždy jsem dělal to, co bylo potřeba. Když si budou lidé pomáhat, bude na světě dobře,“ říká.

Vést hostinec ale bylo náročné na čas. Kromě obsluhování stíhal ještě hrát hostům na harmoniku. „U nás se vytočilo až sedm hektolitrů denně. Bylo vždy plno. Trubky se čistily tak, že se prolily vařící vodou,“ říká. „Sudy s pivem jsme měli ve sklepě a nahoru se táhly trubky,“ vysvětluje. Trubky se chladily ledem, který se prosolil, aby lépe předával zimu tekoucímu pivu.

„Pro led jsme jezdili do ledárny do Braníka, většinou jednou týdně,“ vypráví. „Štamgastům jsem naléval i po zavíračce. Jednou ve tři ráno přišli policisté a ptali se, jak to, že nemáme zavřeno. Odpověděl jsem jim otázkou, zda si nedají pivo, alespoň na cestu,“ dodává.

V padesátých letech jim pak komunisté hospodu a další majetek sebrali. „O tom už ani nemá cenu mluvit. S tím, co nám pak v rámci restitucí vrátili, se to nedá vůbec srovnávat. Přesto mám ale krásné vzpomínky,“ směje se. Později si pak jeho rodina otevřela hospodu na Písecku a v Českých Budějovicích.

Více o vzpomínkách pamětníků z domova pro seniory Chodov se dočtete v knize 222 a 2 příběhy 20. století.