Jitka Budáková se narodila v roce 1930 a své dětství prožila v Pardubicích. Jedna z prvních vzpomínek se pojí k návštěvě prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. „Vítali jsme ho, když přijel do Pardubic. Byla jsem v kroji a potřásla jsem si s ním rukou. Velice na mě zapůsobil. Byl to holt tatíček,“ vzpomíná s úsměvem paní Budáková. Její otec v té době vlastnil obchod s knihami a hudebninami. Rodině se celkem dařilo, dokud nepřišla válka. „Zažila jsem bombardování,“ vypráví Jitka Budáková. „Američani si nás totiž spletli s Rybitvím a místo toho zasáhli nás. Já jsem byla zrovna ve škole, ale měla jsem špatné nervy. Naštěstí jsme tam měli hodné policisty, kteří mě odvedli do krytu, kde byli moji příbuzní.“ Chybělo však málo a rodina by neměla kam se vrátit domů. „Pumou zasáhli zahradu naproti od našeho domu. Bylo to kousek.“

Nacistické vrahy měli za rohem

I v Pardubicích samozřejmě byli němečtí vojáci a i na ně paní Budáková nerada vzpomíná. „Oni totiž u zámečku blízko Pardubic popravovali vězně a všichni to věděli. Když jsme chodili do školy, tak jsme někdy na zemi viděli krůpěje krve. To nebylo pěkné.“ Ale ani rodina paní Budákové neunikla německému útisku. „Tatínka si jednou zavolalo gestapo a na čtyři dny zmizel. Naštěstí ho jenom vyslýchali a vrátil se nám. Chodila k nám ale do obchodu kontrola a cenzurovala, co jsme prodávali. Zapečetili knížky o Masarykovi a Benešovi i všechny knížky od Čapka, a když přišli na kontrolu, tak musely být všechny pořád zapečetěné.“ Válka se však pomalu chýlila ke konci a do Pardubic přijeli s tanky Rusové. „Nebylo to ale moc osvobození,“ vzpomíná paní Budáková. „Dělali hrozná zvěrstva. Znásilňovali a kradli. Taky byli moc líní obrat třešně, tak je všechny pokáceli a pak teprve obrali.“

„Němci nám obchod kontrolovali,“ připomíná paní Budáková. „Ale komunisté nám ho sebrali. Tatínek si tak musel najít práci a dojížděl do Winternitzových mlýnů, ale mouka mu dělala v plicích neplechu. Hodně si to tam vytrpěl.“ Ale ani paní Budáková to neměla lehké. Chtěla studovat, ale protože její rodiče byli živnostníci, nebyla v oblibě a bylo jí to zakázáno. „Nakonec jsem dělala v bance, kde jsem měla na starosti cizí měny.“ V jejím životě však byly i světlé momenty. Ona i její sestra si obě našly manžely Pražany a uspořádaly dvojitou svatbu. „Pak jsme se s manželem přestěhovali do Prahy a já jsem dělala na letišti. Tam mi museli piloti a letušky odevzdávat cizí měny, kterými cestující platili v letadle. Často mě vyslýchali, kdo mi dal jakou částku a jak k ní přišel. Bylo to nepříjemné.“

Ženu zabili kvůli diplomu v ruce

Manžel paní Budákové pracoval jako inženýr v Českém rozhlase, a tak byl přímo u toho, když došlo na nepokoje v roce 1968 během invaze vojsk Varšavské smlouvy. „On podával hlasatelům zprávy, kde je nebezpečno, aby to mohli ohlásit v éteru. Bohužel mu tehdy umřela kolegyně. Šla po ulici s nějakým diplomem a Rusové si mysleli, že má zbraň, a tak ji zastřelili. Bydleli jsme v Ruzyni, a tak jsme slyšeli ta letadla. Pak kolem našeho baráku jezdily tanky směrem na Prahu.“ Byla to nespravedlivá doba a dotkla se také rodiny Budákových. „Manžel byl za své činy rozhlasem vyznamenán a hned druhý den přišel o práci. Člověk si nikdy nebyl ničím jistý,“ hodnotí tehdejší poměry Jitka Budáková. Dnes žije v Domově pro seniory Krč, kde se účastní různých cvičení a jiných aktivit.

Projekt vznikl ve spolupráci s Magistrátem hl. města Prahy.