„Z okna jsme měli výhled do lesa. Hrozně ráda jsem chodila na houby. Otec se mnou ale moc chodit nechtěl, protože jsem se ztrácela. Nemám orientační smysl. Místo hub tak často hledal mě,“ vypráví téměř 80letá seniorka.

Místo tří neděl dvaadvacet let

Ve 22 letech se paní Nováková vdala, psal se tehdy rok 1962. S manželem si pronajali rodinný domek v Lahovicích. I s garáží platili tehdy čtvrtletní nájem 300 korun.

Když její syn chodil do třetí třídy, dostala nabídku pracovat pro závod Zelenina Středočeského kraje. „Nabízeli mi práci jen krátce, na tři neděle, než někoho seženou, šla jsem to zkusit. Nakonec jsem tam vydržela 22 let,“ směje se.

Zelenina a ovoce se tehdy vykupovaly v holešovické tržnici, ale i od soukromníků například v Horoměřicích. „Sváželo se to od JZD do skladu v Lahovicích a pak rozváželo po prodejnách. Těch jsme měli po Praze a Středočeském kraji kolem šedesáti. Já měla na starost materiálně technické zásobování,“ říká.

Hrozba výpovědí

Logo Prahy.Ředitel podniku ji tehdy prosil, aby vstoupila do komunistické strany, což odmítla. „Dokonce za mnou přišel krajský předseda KSČ a vyhrožoval mi, že dostanu výpověď, když nevstoupím. Já jsem se ale nedala,“ vzpomíná. „Po celém podniku se rychle rozneslo, že jsem odpalírovala předsedu KSČ. Znamenal více než ředitel. Později jsem se dozvěděla, že tento předseda dostal vynadáno od ředitele podniku, jak si mohl dovolit mi hrozit výpovědí,“ dodává.

Na banány, pomeranče i mandarinky se tehdy stály fronty. Prodavačky měly přísně zakázáno schovávat si je pod pultem. „Jednu mladou kolegyni ze stánku na Zbraslavi někdo kvůli banánům udal,“ říká paní Růžena. V práci jí pak vedení způsobilo velké zlo. „Schovala si pod pult tři banány pro své tři děti, někdo si toho ale všiml. Tohle ovoce totiž bylo určené pro někoho vlivného shora,“ říká.

Více o vzpomínkách pamětníků z domova pro seniory Chodov se dočtete v knize 222 a 2 příběhy 20. století.