Během Pražského povstání byl pak svědkem několika bitev. „Pátého května 1945 nás pustili dříve ze školy. Cestou jsme pozorovali mašírující čety Němců. Věděli, že Češi proti nim něco určitě podniknou, jen se nevědělo kdy,“ říká. Ilegální odbojová organizace Česká národní rada vedená Albertem Pražákem se již tajně připravovala k boji.

„Němci pochodovali směrem k Thomayerově nemocnici. Byli v plné zbroji a očekávali povstání. Hlavní síla Němců šla z Nuslí a Pankráce, byla to divize asi 20 tisíc mužů. V poledne už bylo všechno vzhůru nohama,“ dodává.

Z pankrácké věznice chtěli revolucionáři osvobodit politické vězně. „Šel jsem směrem k věznici. Lidé na barikádách na mě ale volali: Běž domů, co tady děláš!“ vypráví.

I když si revolucionáři po celou dobu existence protektorátu schraňovali zbraně, měli jich přesto málo. Jak vypráví pan Jiří, nejvíce jich ukořistili při přepadení skladů wehrmachtu u Čechova náměstí ve Waldesce. Získali tak samopaly, pušky a protitankové pancéřové pěsti.

„Němci se chtěli probojovat z Pankráce k vltavským mostům a dostat se na Smíchov a odtud do Berouna, kde už stáli Američané. Nechtěli totiž padnout do sovětského zajetí, jelikož Rusové důstojníky SS rovnou stříleli,“ říká.

Na ulici v Nuslích jeden student trefil tank a ten začal hořet. „Z obytných domů na Pankráci u Janečkárny po pochodujících Němcích najednou někdo vystřelil. Oni se pomstili tím, že z domů vyhnali všechny lidi a 19 z nich postříleli. Mezi nimi byl zřejmě i střelec,“ dodává.

close Logo Praha info Zdroj: Praha eu. zoom_in

Více o vzpomínkách pamětníků z domova pro seniory Chodov se dočtete v knize 222 a 2 příběhy 20. století.