Do Prahy přišla z Roudnice nad Labem, kde vyrůstala a kde prožila druhou světovou válku. Když válka vypukla, bylo jí 13 let. „Pamatuji se na jednu židovskou rodinu, měli dvě děti. Jejich maminka, než aby šla do koncentráku, tak se raději s dětmi doma otrávila jedem,“ vypráví. „Její manžel ale koncentrák paradoxně přežil a vrátil se domů,“ dodává.

Za války se různě vyměňovaly potravinové lístky. „Šmelila se vajíčka i máslo, lístky se měnily hlavně za cigarety,“ vypráví. Když vychodila obecnou školu, její teta jí řekla, že pro dívky studia nejsou. „Naoko jsem byla zaměstnaná v zemědělství, jinak bych musela nastoupit na nucené práce do Německa,“ vzpomíná.

Soudružko mě nikdo neoslovoval

Po válce se přestěhovala do Prahy, kde získala místo účetní ve stavební firmě, kde začínala s platem 1200 korun. Podnik komunisté v 50. letech znárodnili a přešel pod Stavby silnic a železnic se sídlem na Národní třídě. Několikrát za ní přišlo vedení s tím, aby vstoupila do komunistické strany, což odmítala. „Na nařízení říkat si soudruzi jsme s kolegy nepřistoupili, soudružko mě nikdo neoslovoval,“ říká. „Na vedoucí pozici byl komunista, který nic neuměl. Vedle sebe musel mít odborníka, který podnik dřív vedl, než byl znárodněn, a práci udělal za něj,“ vzpomíná.

Sehnat v Praze byt bylo ale těžké i tenkrát. „Žila jsem v mizerné garsonce, šestnáct metrů čtverečních ve Vršovicích ve starším cihlovém domě za stovku měsíčně. Teplou vodu jsem si musela ohřívat v koupelně a chodit přes pokoj jiných nájemníků,“ vzpomíná.

Díky známým pak dostala dekret na větší byt. Ten se jí po pár letech podařilo vyměnit za větší, za výměnu ale musela zaplatit 10 tisíc korun. S řešením bytové situace později pomáhaly státní podniky. „Po letech přišla od podniku možnost zakoupit si byt 3+1 v podnikovém domě za 50 tisíc korun. I když jsme od podniku dostali bezúročnou půjčku, museli jsme k tomu odpracovat brigády,“ vypráví.

Projekt vznikl ve spolupráci s Magistrátem hl. města Prahy.