Kapela se scházela podle toho, jak kdo přišel. Muzikanti si přinesli kytary, housle, mandolínu, basu a samozřejmě banjo. „Písničky jsme hráli převážně country a trampské,“ vzpomíná.

Skupině velel kapelník, který zpíval a hrál na kytaru. „Hráli jsme všechno, co kapelníka napadlo, co hodil do placu, to jsme zahráli. Zpívali jsme převážně české texty,“ dodává.

„Scházelo se nás běžně mezi pěti až deseti muzikanty. Mívali jsme vždy svůj kout, kde jsme seděli a hráli. Kolikrát jsme zaplnili i půlku hospody. Všude, kam jsme přišli, jsme byli velmi vítáni.“

Pauza na půl cigarety

Kromě Prahy kapela jezdila i do trampského kraje do Štěchovic v Posázaví a občas i na menší festivaly. Například na Portu ale hudebníci nejezdili. „Kamarádi muzikanti pocházeli z různých míst Prahy. Hospod jsme vystřídali habaděj. Bylo to různé, na žádnou konkrétní hospodu si ale už nevzpomínám,“ dodává. Všude ale měli spoustu fanynek.

Skupina hrála většinou celý večer, po šesti písničkách byla krátká přestávka. „Kapelníkovi stačilo půl cigarety a byl znovu nabitý energií a šel hrát,“ vzpomíná pan Miroslav.

close Logo Prahy. info Zdroj: Studio Najbrt zoom_in

Více o vzpomínkách pamětníků z domova pro seniory Chodov se dočtete v knize 222 a 2 příběhy 20. století.