Alena Machová se narodila v Bratislavě roku 1927. Její otec byl legionář a po dlouhé cestě zpět do vlasti, která ho zavedla i do Japonska, se poté doma v České Skalici dozvěděl, že pro něj není žádná práce. Rozhodl se tedy přestěhovat na Slovensko, kde bylo potřeba kvalifikované síly na vybudování fungující společnosti. Tatínek zde pracoval na ředitelství pošt.

„Život na Slovensku byl krásný. S maminkou jsme chodili na trhy a pozorovali dřevaře, jak splavují klády po řece. Pak ale přišla těžká doba a my jsme se museli schovávat doma, zatímco zvenku jsme slyšeli hulákání ‚Česi von!‘ a ‚Čechůrci preč!‘ Bylo to strašné,“ popisuje události předcházející odsunu Čechů ze Slovenska.

Růžena Syllabová.
Pražští pamětníci vzpomínají. Bez maturity ani ránu, na školách se ale udávalo

Slovenské občanství otec nepřijal

Rodina i s mladou Alenkou musela zabalit vše, co měla, naložit to do transportu a odstěhovat se do Pardubic. „Táta tam ale ještě musel rok zůstat. Byla to těžká doba. Také mu nabídli, že pokud si vezme slovenské občanství, tak bude moci zůstat, ale on jim na to pověděl, že jako Čech se narodil a že jako Čech i umře.“

Maminka paní Machové nesla vystěhování ze Slovenska velice těžce, a když přišla druhá světová válka, nijak se jí nepřilepšilo. „Maminka byla pořád churavá a pořád se starala, co bude dál. Jídlo i oblečení bylo na lístky a pořád byl nedostatek. Nakonec z toho chudák umřela,“ vzpomíná na svou maminku paní Machová. Bohužel tragédie postihla paní Machovou podruhé, když jí umřel její první manžel.

Pražští pamětníci vzpomínají. Jitka Budáková.
Pražští pamětníci vzpomínají. Nacisti je kontrolovali, komunisti jim vše sebrali

„Vzali jsme se, když mi bylo 20 let a ovdověla jsem ve 22. Brali mu totiž ledvinu a nastaly komplikace. Pomohly by mu sice léky ze Švýcarska za 100 000 Kčs, ale podařilo se mi sehnat pouze 20 000 s tím, že ještě něco prodáme, ale už bylo pozdě,“ vzpomíná na smutnou dobu paní Machová. Vdala se však podruhé a z manželství vzešel velice chytrý kluk.

„Manžel chtěl, aby šel na chemika jako on, ale syn pořád řezal nějaké brouky a že chce být doktor. A taky že jo. Vystudoval v Praze medi-cínu a pracoval dokonce s panem profesorem Pirkem v IKEMu,“ říká hrdě Alena Machová.

Hana Beránková.
Pražští pamětníci vzpomínají. Líčila jsem herce Wericha i prezidenta Husáka

Rus měl prst na spoušti

Mezitím se s manželem odstěhovali do Prahy, kde byla paní Machová zaměstnaná jako vedoucí mezinárodních spojů. Měla na starost dohled nad přepojováním telefonátů do zahraničí. To se jí však stalo skoro osudným.

„Když totiž přijeli v roce 1968 tanky, nějací Rusové vpadli do naší budovy se samopaly a začali nám vyhrožovat. Jeden takový proti mně stál s puškou a já nevěděla, co mám dělat. Měla jsem pocit, že kdybych zvedla telefon, tak by mě picnul. Naštěstí jsme to všichni přežili ve zdraví, ale tehdy ne každý měl takové štěstí,“ vypráví o bouřlivém roce paní Machová. Život se poté vrátil do klidnějších kolejí. Dnes se paní Machová v Domově pro seniory Chodov stýká se známými a účastní se různorodých akcí pořádané domovem.

Projekt vznikl ve spolupráci s Magistrátem hl. města Prahy.

Anežka Malíková.
Pražští pamětníci vzpomínají. Učili nás, že si vždy musíme poradit sami