Hospodářství sice rodinu uživilo, nicméně paní Marie ve 14 letech nastoupila do služby k bohatším statkářům, psal se rok 1944. „Jednou v sobotu mě k nim maminka dovedla, bylo to od nás hodinu pěšky přes les. Vůbec jsem nevěděla, co budu dělat. V neděli už jsem šla do služby,“ říká. „Začala jsem tím, že jsem umyla nádobí. Pak jsem šla jsem vyhazovat hnůj a spadla jsem do hnoje i s vidlemi,“ dodává.

Slovenského venkova se však blízce dotkly válečné události. Němci už v tu chvíli ustupovali, věděli, že válku prohrají. „Nedaleko byla zbrojovka, kde Němci vyráběli zbraně. Slyšeli jsme, jak lítala americká letadla, pozorovali jsme je z dáli. Najednou to prásklo, Američané továrnu Němcům rozbombardovali,“ vypráví.

Logo Prahy.Domácnost, která měla dva pokoje a kuchyň, musela u sebe povinně ubytovat Němce. „Byly to šarže, u nás na statku bydlel pan Obermayer,“ říká. „Jednou s ním přišel i mladý puclák Hans. Panička mě s ním nechala doma sama. Hans byl tak drzý, začal na mě sahat,“ vypráví. Paní Marie ale byla statečná. „Dala jsem mu facku a utekla jsem. Panička to následující ráno řekla Obermayerovi. Dal mu trest, že musel být týden zavřený ve sklepě. Když se vrátil, tak mi vyhrožoval. Aby ses nepodělal, řekla jsem mu,“ dodává. Odchod Wehrmachtu pak bylo peklo. „Jelikož už všechno vybrakovali, nebylo co jíst. Jedné rodině ukradli koně, další prase. Vykuchali ho a vařili ho ve své polní kuchyni,“ vzpomíná.

Po válce paní Marie na statku pracovala ještě dva roky. Jelikož nebyla plnoletá, dostávala ubohou mzdu sto korun. Poté nastoupila do služby v jednom mlýně na Moravě, kde dostávala šest set korun měsíčně. „Prala jsem ručně na valše a neckách. Chtěli ode mě vyprat více košil, řekla jsem, že dám výpověď, jelikož mi málo platí,“ říká.

Vrátila se proto do rodného domu, kde strávila půl roku prací na poli. Její sestra se mezitím dostala na velký statek na Zbraslavi. „Přijela jsem za ní, nevěděla jsem vůbec, co tam budu dělat. Venku jsem spatřila kočárek a bylo mi to jasné,“ říká. Jejím úkolem bylo starat se o šestitýdenní holčičku, kromě toho i pracovala na poli. „Umím také sekat kosou, kam se na mě hrabe mužský,“ říká. Při žních si tehdy chodila přivydělávat řada lidí. V krušných 50. letech si ale nikdo na slušný přivýdělek nepřišel. „Mužům platili korunu a ženám 80 haléřů,“ vypráví.

Ona sama na Zbraslavi pobírala měsíční mzdu 1100 korun. Po třech letech se vdala a ze služby odešla. „Na svatbu mi přivedli holčičkou, o kterou jsem se starala. Brečela jsem,“ říká. „Když jsem pak k nim přišla na návštěvu, řekli mi, ať jdu holčičku utišit, že brečí. Natahovala se ke mně a říkala mi maminko. Bylo mi jí líto, milovala jsem ji,“ vzpomíná.

Později si sehnala práci v továrně v Modřanech, kde si vydělala slušnější peníze a podnájem na Zbraslavi naproti Kotvě. Jelikož jí práce na poli chyběla, vedla si jako zahrádkářka malé políčko, kde pěstovala zeleninu i brambory. Na rodné Slovensko pak jezdila pomáhat pravidelně při žních. „Po žních se pletl věnec, byly dožínky, zábava, zpívalo se a bylo veselo. I když jsme se na vesnicích nadřeli, dělala jsem to ráda,“ dodává.