„Neměli jsme s kamarádem žádné spacáky, jen sešité kousavé deky. Na vandr jsme si brali bochník chleba a pár buřtů. Jezdili jsme pořád, i v zimě,“ vypráví 86letý důchodce.

Spali tehdy pod starým vojenským jehlanem, který měřil dvakrát dva metry a neměl podlážku. „Pod sebe jsme si dali německou celtu. Když byl někde seník, tak jsme ukradli seno,“ říká. Vše tahali v batozích typu tele a usárna.

Jelikož jeho starší kamarád musel později narukovat na vojnu, dal s kolegy z práce dohromady jinou partu. „Jeden z nich byl kytarista. Líbilo se mi, jak hrál. Koupil jsem si za 150 korun kytaru, takové obyčejné dřevo a naučil jsem se hrát,“ říká.

Estébáci v Braníku

Po roce 1948 si komunisté chtěli došlápnout i na trampy. „Jednou jsme na nádraží v Braníku potkali estébáky. „Jakto, že nejsi v práci, vybafli na mě. Zavolali dokonce do fabriky a vyptávali se na mě. Pracoval jsem na tři směny a když to dobře vyšlo, měl jsem pátek volný,“ vypráví. Někteří trampové ale v pátek do práce skutečně nešli a policisté je na nádraží vyhmátli. 

„Jednou jsme tábořili na hradě na Zbořeném Kostelci. Hrál jsem na kytaru a ze zdola se někdo ozval – co tam řvete blbci? Poslali jsme ho někam,“ říká. „Za chvíli ale vylezl nahoru člověk, byl to estébák. Ukázal nám nějakou placku a chtěl vidět legitimace. Můj kamarád Karel, pekař, mu napovídal, že je členem brigády socialistické práce a dal nám pokoj,“ dodává.

„Po vojně jsem ještě pár let čundroval a pak jsem se oženil,“ vypráví. V 60. letech si pan Kosík koupil přes inzerát chatu v Medníku. „Srub tři krát čtyři metry stál tehdy 12 tisíc korun. Musel jsem si na to půjčit od jedné báby,“ říká. „Tak jsem začal chatařit. Bylo to bezvadné, hotové eldorádo,“ vzpomíná.

Vedlejší chata patřila bratrům Nedvědům. „Na kytary jsme hráli každý večer. Scházeli jsme se u nás v chatě u kamen. Kytary tam zněly lépe než u ohně. Více tam jezdil František, Honza spíš lítal za holkama,“ vypráví. „Nedvědi se později zprofesionalizovali a už na nás neměli tolik času. Hrávali jsme pátek a sobotu, ale to oni jezdívali na vystoupení,“ dodává.

Na slavný koncert jeho kamarádů na Strahově v roce 1996 nešel. „Co bych na vás chodil, když vás vidím každý týden hrát v chatě, řekl jsem Frantovi,“ vysvětluje Kosík.

„Jsem jeden z posledních žijících trampů z osady Toronto. Vždy jsme zpívali hymnu naší osady Toronto Na břehu Sázavy,“ říká. „Žádnou partu už nemáme, většina nás pomřela. Mladí už tam nejezdí, opíjejí se raději v hospodě,“ říká.

Dubček přišel na noční směnu

Na vandry jezdíval pan Kosík rovnou z práce, tornu si nechával na vrátnici. Díky tomu, že pracoval jako kovář v ČKD, ukoval si i vlastní tábornickou sekyru.

V Praze v srpnu 1968 zažil sovětskou okupaci. Nejezdily tramvaje, tak šel do práce pěšky. „Moc se ale nedělalo, spíš se diskutovalo, co bude,“ říká. „Měl jsem tehdy noční směnu, bylo nás tam pár. Najednou za námi stál Dubček. Podal nám každému ruku. Zeptal jsem se ho, kdy už je vyženeme, ty Rusáky? Odpověděl, že to bude asi horší,“ vypráví.

Jelikož panovala nejistá situace, pan Kosík s kamarády přestal chodit do práce a odjel na trampskou osadu. „Jel jsem do chaty, kde jsem měl ženu s dítětem. Slyšeli jsme hukot tanků. Nevěděli, co se děje. Na Medník nejeli, jelikož tam končí silnice. V rozhlase nás vyzývali, abychom se vrátili do práce. Nakonec nám proplatili i dny, kdy jsme v zaměstnání nebyli,“ dodává.

Logo Prahy.

Více o vzpomínkách pamětníků z domova pro seniory Chodov se dočtete v knize 222 a 2 příběhy 20. století.