Městský strážník Lukáš Chudoba přijímá první hlášení. Rušení nočního klidu v ulici Na Struze. Je to jedna z těch malých uliček v centru, kam zabloudíte spíš omylem. Přijíždíme na místo. Před barem postává pár mladých lidí v náladě, s cigaretou a pivem v ruce. Smějí se. Jakmile uvidí policejní auto, polovina z nich zapluje do baru. A druhá polovina se výrazně ztiší.

U Krannerovy kašny se spustil poplach

Z baru vybíhá provozní a začne se omlouvat. „Vy jste ta slečna, která zavolala policii?“ otočí se na mě. „Chtěl bych se vám moc omluvit…“ pokračuje. Jen zakroutím překvapeně hlavou. „Kdepak, já nevolala.“ „Ale stejně, páni strážníci, moc se omlouvám, už tu bude klid,“ kaje se provozní. A my vyrážíme na další hlášení.

U Krannerovy kašny se spustil poplach. „Nějaký opilec?“ vyptávám se plná očekávání strážníků. „Nejspíš ne. To bude určitě zase nějaká kočka nebo potkan. Alarm se tam spouští několikrát za noc. Je hodně citlivý. Dali ho tam jako prevenci, protože tam jednou vlezl opilý turista a kus kašny poškodil. Každopádně jedeme tam a prověříme to.“ Baterkami šacují park s kašnou křížem krážem. A opravdu. Nikde nic. Nikde nikdo.

„Co chodíme se psy, je to daleko lepší“

Přesouváme se před hlavní nádraží. Tam už jsou jako každý večer lavičky obsypány opilými bezdomovci. Přidávají se k nám hlídky se psy. „Ještě pár let zpátky tu byli někteří lidé velmi agresivní. Ale od té doby, co tu máme psy, je to daleko lepší,“ říká jeden z psovodů.

Po trávě přicházíme za na zemi ležícími bezdomovci. „Pozor, na co šlapete,“ varují mě strážníci. „Je to tady jako minové pole.“ V trávě se válí mezi asi desítkou prázdných láhví od piva prošedivělý bezdomovec. „Pane, vy jste tady pil?“ ptají se strážníci. „Kdepak! Já tu nepil. Vůbec nevím, co tu ty láhve kolem mě dělají. Já jsem právě přišel…“ „A vy tu hodláte spát?“

Bezdomovci se na trávníku líbilo 

„No samozřejmě, tady to je moje ložnice.“ „A víte, že tady nemůžete spát?“ „Co? Já tu nespím.“ „Vždyť jste mi před chvílí řekl, že tu máte ložnici.“ „To se vám asi zdálo. Já tu jen tak sedím. Odpočívám. Za chvíli půjdu pryč.“

„Nebylo by vám líp v azyláku?“ ptá se Tomáš Kraxner. „Tam byste se najedl, osprchoval…“ „Mně se tady líbí,“ tvrdošíjně odporuje bezdomovec. „Ale když tady budete spát, tak vám budu muset dát pokutu deset tisíc korun.“ „Tak to chci vidět, jak je ze mě dostanete,“ směje se jízlivě. „Já nic nemám.“

Muž usnul a sebrali mu peníze

Přesouváme se o lavičku dál. Na ní sedí asi padesátiletý muž, ze kterého to neskutečně táhne. A opět se vymlouvá, že on nepil, že všechny ty láhve s tvrdým alkoholem tu zanechal někdo jiný. „Ale já tu nechci spát,“ trvá si na svém. „Já se chci co nejdříve dostat do Hradce Králové!“ Strážníky svým dlouhým monologem moc nepřesvědčil.

„Ale já fakt pojedu do Hradce. Nevěříte? Vždyť na to mám i peníze,“ říká a vytahuje peněženku s dvousetko-runovou bankovkou. „Moc to tady nevytahujte a nechlubte se penězi, nebo vás okradou,“ radí mu strážníci. „To máte pravdu. Už jednou mě tady ti šmejdi okradli. Usnul jsem a sebrali mi dva tisíce!“

Slušnější narkomani mají na jehlách kryty  

Z trávy se dostáváme zpátky na chodník. „Jejda, někomu jsem šlápnul na večeři,“ komentuje nakousnutý rohlík Lukáš Chudoba. Jak to dořekne, upoutá pozornost dvou bezdomovců z vedlejší lavičky. Vedle nich se potácí další, asi šedesátiletý muž. Vrávorá, není ani schopen pořádně stát. „Kdepak, pánové, já nejsem opilý! Já mám jen nohy v p…i.“

V Sherwoodu jsme už více než hodinu. A člověk má pocit, že je v úplně jiném světě. Bezdomovec téměř na každé lavičce, sem tam pár vyděšených turistů s velkými krosnami, které si křečovitě drží… Do toho narkomani, kteří si do žil nalévají další dávku emocí… „Když je kontrolujeme, tak ti slušnější mají na jehlách aspoň kryty,“ říká jeden z psovodů.

Přesouváme se do Pštrossovy ulice 

„Budete mě fotit?“ ozývá se zpoza stromu. „Vypadám hezky?“ ptá se zcela vážně jeden z bezdomovců. Jen o pár metrů dál je nálada jiná. „Pane, vy jste mě urazil!“ hřímá asi čtyřicetiletý bezdomovec. „Jděte někam s těmi psy, sakra! To je hrozný, jdu pryč, tady se fakt nedá spát,“ rozčiluje se.

Operační hlásí Lukáši Chudobovi další rušení nočního klidu. Psovody tedy zanecháváme v Sherwoodu a přesouváme se autem do Pštrossovy ulice. Plná zážitků z hlavního nádraží se ptám obou strážníků, co je v jejich práci doposud nejvíce vnitřně zasáhlo.

Strážníci měli podezření, že zase vykrádá auta

„Pocit frustrace,“ vypadne automaticky z Tomáše Kraxnera. „Je prostě strašně těžké dělat tuto práci s vědomím, že kolikrát nelze vymoci spravedlnost. Úřady nestíhají řešit množství přestupků, dokonce jsou i firmy, které vás pojistí, že vám v případných sporech pomohou. A různými obstrukcemi kolikrát přestupek promlčí…“

Z ničeho nic Lukáš Chudoba šlápne na brzdu. Vyběhne s kolegou z auta ke „známé firmě“ asi třicetiletému muži, který si před zraky strážníků zapíná poklopec. „Chtěl jsem se vyčůrat, ale když vás vidím, tak už se mi ani nechce…“ oznamuje a odchází pryč. „Měli jsme podezření, že tu zase vykrádá auta,“ vysvětlují mi strážníci a pokračujeme dál.

Černovláska se rozčilovala 

„A víte, co mě ještě štve? Že si z centra Prahy udělali turisti opileckou zónu. Chovají se tu jako doma, mají pocit, že mohou řvát, chovat se vulgárně…“ Zajíždíme do Pštrossovy ulice. A na první pohled je zjevné, kvůli komu se tu volala linka 156. Drobná, asi pětatřicetiletá černovláska tu do sebe lije z krabice jednu skleničku bílého vína za druhou a pokřikuje tu na své kamarády. Strážníci ji upozorňují, že podle vyhlášky v této ulici nesmí pít alkohol.

„To si ze mě děláte… Jako co mě tu sakra omezujete? Procestovala jsem 65 zemí, půl roku jsem se starala v Africe o nemocné děti, tak snad se teď v Praze můžu trošku odreagovat, ne? Vždyť kvůli tomu sem sakra jezdí lidé z celého světa,“ huláká anglicky. „Ukažte mi svůj pas,“ vyzývá ji Tomáš Kraxner. „A proč jako? Co jsem udělala špatně? Já nejsem žádná alkoholička! Jsem v Praze v tomto hostelu jen na tři dny, tak mě sakra nechte být!“ „Váš pas, prosím,“ říká trpělivě strážník. Černovláska se asi patnáct minut rozčiluje. Křičí, že zavolá na britskou ambasádu. A chce stále dokola slyšet, proč nemůže pít na ulici.

Nejhorší zkušenost? Smrt kolegy

Nasedáme do auta. A jak tak projíždíme rozzářenou noční Prahou, vzpomínám si, že mi ještě neodpověděl Lukáš Chudoba na otázku, co ho za těch patnáct let u městských strážníků nejvíc zasáhlo. „No…,“ říká rozvážně. „Při jedné dopravní nehodě před pár lety umřel můj kolega…“

Tehdy jel v tom samém autě. Spolu s dalšími kolegy. „Volali nás kvůli nějakým domácím šarvátkám.“ Projížděli zrovna kolem tramvajové zastávky na Bulovce. A před nimi ještě jeden policejní vůz.

Metropole byla stále ještě zahalena tmou

„Ten zvířil prach, který udělal nepropustnou clonu, takže jsme najednou nic neviděli. A nabourali jsme do zábradlí, které mého kolegu za volantem probodlo.“ On sám seděl v tu dobu vpravo vzadu. „A kdybych nebyl opřený o sedadlo spolujezdce, tak mi to urvalo rameno.“

Je krátce před čtvrtou hodinou ranní. Metropole za pár hodin pulzující je stále ještě zahalena tmou. Tajemnou, ale zároveň velmi uklidňující. „Ach jo, dneska se nic nedělo, tak snad budete mít o čem psát,“ loučí se se mnou Lukáš Chudoba. Pro něj to byla jen další rutinní služba. Bezdomovci, narkomani, rušení nočního klidu. Ale pro mě? Neuvěřitelný zážitek. A pocit velkého respektu. K nim. K jejich práci. A jejich trpělivosti.