V systému pohřbívání v Praze nastal zlom ke konci 18. století. Císař Josef II. tehdy zrušil městské hřbitovy. Nové začaly být zřizovány, zejména z hygienických důvodů, za hranicemi města.

Například v místech dnešního Smíchova vznikl Malostranský hřbitov. Na něm se už více než sto let nepohřbívá a dnes ho svírají rušné komunikace Plzeňská a Duškova. Už deset let sem není volný přístup, nicméně několikrát do roka je hřbitov za velkého zájmu veřejnosti otevřen. Například pozítří je od šestnácti hodin připravena komentovaná vycházka zaměřená na atributy zobrazené na náhrobcích.

Opatření Josefa II. se dotklo i hřbitova na území bývalé osady Olšany. Od konce 17. století se zde pohřbívaly oběti morové epidemie. Ale v roce 1786 bylo místo prohlášeno za veřejný hřbitov. I když je na něm v evidenci přes 110 tisíc pohřbených, podle odhadů zde byly pohřbeny už zhruba dva miliony lidí.

Osobnosti na Vyšehradě

Po již zmiňovaném kroku osvícenského císaře vznikaly i hřbitovy u kostelů a klášterů. Jedná se například o Břevnovský či Vyšehradský hřbitov. Ten od druhé poloviny 19. století slouží jako národní pohřebiště a logicky tak patří k nejvýznamnějším pražským hřbitovům.

Součástí rozlohou nepříliš rozlehlého hřbitova je i Slavín, společná hrobka národních velikánů. Na hřbitově je pohřbeno zhruba šest stovek významných osobností. V období Dušiček někteří Pražané i turisté zapalují na hrobech osobností svíčky a vzdávají jim tak hold.

„Vždy na podzim přicházím k hrobu Josefa Bicana. Zvláště v současnosti, kdy je na tom Slavia špatně, by si slávističtí fanoušci měli připomínat takové srdcaře a slavné hráče klubu, jako byl náš Pepi,“ říká fotbalový fanoušek Jiří Šulák.

Několik nových hřbitovů vzniklo především z důvodu zániku pohřebišť ve vnitřní Praze a rozvojem předměstí v druhé polovině 19. století. Tyto obecní hřbitovy byly začleněny do Pohřebního ústavu hlavního města Prahy, který si letos připomíná sto let od svého vzniku.

Krematoria

Další velká změna v systému pohřbívání nastala hned na začátku existence Československa. V roce 1919 vstoupil v platnost zákon, který umožnil zpopelňování zemřelých.

V reakci na novou legislativu město rozhodlo o vzniku krematoria na Olšanských hřbitovech. Zařízení začalo fungovat v roce 1921.

Další krematoria a k nim přiléhající urnová pohřebiště byla později postavena ve Strašnicích a Motole.

V Praze vznikaly nově i takzvané rozptylové louky. Takový vývoj měl za následek, že už nepřibývalo na pražských hřbitovech tolik plastik a celkově docházelo k jejich stagnaci.

Zhruba před třiceti lety se dokonce uvažovalo o rušení některých hřbitovů. Zlom naštěstí nastal po roce 1989.

Na přelomu tisíciletí byl pražským zastupitelstvem schválen „Investiční záměr obnovy pražských hřbitovů v letech 2000 2010“.

„Je dobře, že pražské hřbitovy nechátrají. Jejich důstojná podoba je nutná nejen pro pozůstalé, ale i turisty, kteří na ně chodí. Já mám například návštěvu Paříže spojenou nejen s Eiffelovou věží či Louvrem, ale také s tamějšími fascinujícími hřbitovy Montparnasse, Montmartre a Père Lachaise, na nichž jsou některé hrobky doslova uměleckými díly,“ sděluje Petra Netolická.

Důkazem zvyšujícího zájmu turistů i samotných Pražanů o prohlídku hřbitovů je i Naučná stezka Olšanskými hřbitovy, která existuje již pět let.

Zcela samotnou kapitolou, která by však neměla být v povídání o historii pražských hřbitovů opomenuta, jsou židovské hřbitovy.

Mnohé z nich už v minulosti zanikly. Asi ten nejznámější, ke kterému míří davy turis­tů, je Starý židovský hřbitov v Praze, ležící v Josefově na Starém Městě. Fungoval od 15. do 18. století a je zde pohřben Rabi Löw a řada dalších významných osobností židovské komunity.

Jan Puci