Na sklonku války do jejich domu vtrhli sovětští vojáci. „Všechno prohledávali, od sklepa až po střechu. Prý pátrali po Němcích,“ vypráví. „Pak od nás chtěli hodinky. Někteří z nich měli i desatery na rukou. Asi je pak prodali v Rusku,“ dodává. Vojáci nakonec nikomu neublížili a odešli s nepořízenou.

Logo Prahy.Když paní Věra dokončila měšťanskou školu v Libčicích, psal se rok 1948. Ve svých 14 letech nastoupila na zdravotní školu na Olšanském náměstí v Praze. „Viděla jsem leták a rozhodla se, že budu sestřička,“ říká. „Ráno v sedm hodin mi jezdil vlak do Prahy,“ vzpomíná. V únoru téhož roku pak byla svědkem jednoho z komunistických manifestů na Staroměstském náměstí, kde řečnil Klement Gottwald z korby náklaďáku. „Šla jsem právě ze školy. Slyšeli jsme ho a moc se nám to nelíbilo,“ dodává.

Léčba v sanatoriu

Práci si později našla v nemocnici v Krči, kde se jako zdravotní sestřička starala o nemocné kojence. „Ležely tam děti nakažené tuberkulózou. Maminky tam s nimi nebyly. Bály se, že to od nich chytnou,“ říká paní Otradovcová. Jelikož se v 50. letech nemoc ještě neléčila antibiotiky, chorobu přežila jen ta nejsilnější miminka.

„Před nákazou jsem se chránila pouze posilováním imunity, chodila jsem ven a dobře jsem jedla,“ vysvětluje paní Věra. Přesto nakonec také onemocněla. Podle vlastních slov se zřejmě nakazila od malého Zdeněčka, kterého měla nejraději a o kterého se starala jako o vlastního. „Nejspíš jsem tuberkulózu chytila od něj, hodně jsem se s ním mazlila,“ domnívá se.

Paní Věra se proto odjela léčit do sanatoria. Sice se jí díky nemoci zhoršil sluch, ale léky nakonec zabraly a ona se uzdravila. To Zdeněček dopadl bohužel hůř. Zákeřná nemoc se mu stala osudnou. V pozdějších letech pak paní Otradovcová pracovala v nemocnici v Klatovech a po návratu do Prahy na „Karláku“. „Práce tam už byla mnohem klidnější,“ uzavírá.

Více o vzpomínkách pamětníků z domova pro seniory Chodov se dočtete v knize 222 a 2 příběhy 20. století.