Jako dítě zažila pohřeb někdejšího prezidenta T. G. Masaryka. „Když vezli Masaryka na lafetě, byly mi čtyři roky. Jako děti jsme si hráli v Nuslích v Mírové ulici. Akorát jel vlak z Vinohrad na Vyšehrad. Přestali jsme si na chvíli hrát, nebyl ani čas mluvit,“ vzpomíná 80letá seniorka. „Vezli ho na dráze, na každé stanici se s ním loučili,“ dodává. Navštěvovala Hanusovu školu v Nuslích vedle Tylova divadla. Za války ji ale obsadili pro své účely Němci. „Za války nebyly učebny. Chodili jsme proto do školy až na Vyšehrad,“ říká.

Její otec pracoval jako pekař, v noci dřel a přes den dospával. „Matka nás měla na starost čtyři děti,“ říká. Dospělosti se ale všechny nedožily. „Tehdy řádily všelijaké viry. Byla jsem malinká, měli jsme ročního sourozence. Pamatuji si, jak dítě leželo zabalené na posteli, škytlo a zemřelo,“ vypráví.

Její otec se na sklonku války přidal k Pražskému povstání. „V nuselské sokolovně dávali zbraně, které povstalci získali po Němcích. Došli až k Pankráci do Budějovické ulice,“ vypráví.

„Šli tehdy okolo krčského hřbitova, je tam škola. Stávaly tam domy s pavlačemi,“ říká. Němci se ve dnech 5. a 6. června stahovali od Benešova přes Prahu k Plzni a mířili do amerického zajetí, průchod Prahou se ale neobešel bez masakrů. „Hnali před sebou zajaté Pražany jako živé štíty,“ vzpomíná. „Otec bojoval v místech, kde stojí prodejna Jawa, tehdy tam byla holá pláň. Když mě pak matka poslala do Karlína, dozvěděla jsem se, že ho zasáhli zezadu kulometem. Dodnes je jeho jméno vyražené na ceduli padlých.“

Jeho tělo bylo pohřbeno na Sloudním náměstí na Pankráci, těla byla ale přibližně po roce exhumována a ostatky převezeny. „Ale jinak si nemůžu vlastně stěžovat, i přes to všechno jsem měla hezké dětství,“ dodává.

Více o vzpomínkách pamětníků z Domova pro seniory Chodov se dočtete v knize 222 a 2 příběhy 20. století.