Po studiích však nastal problém, komunisté v 50. letech dávali absolventům nesmyslné umístěnky. „Byla to katastrofa. Byly tam se mnou holky z Mariánských Lázní, ty dostaly umístěnku do Prahy a my pražští zase do Mariánských Lázní. Já ji dostala do Benešova,“ říká.

„Šla jsem na národní výbor a řekla jsem jim, že tam nenastoupím, že mám matku v Praze a že v Benešově bych si musela platit internát,“ vzpomíná. Nakonec nastoupila do nemocnice v Krči za plat osm set korun. „I tehdy to bylo jen pár korun. Byla jsem ráda, že jsem aspoň v Praze,“ dodává. Komunisté její rodině mezitím sebrali vilu v Jirnech a dům na Letné.

Logo Prahy.Z Břevnova, kde bydlela, jezdila do práce poslední noční tramvají v 04:45, na Kačerově přestupovala na autobus, v práci musela být nastoupená v 6 hodin. Metro tehdy ještě neexistovalo. „Když byl večer v půl desáté příjem, autobus v 22:10 už jsem nechytla. Další jel až v 23 hodin, do Břevnova jsem přijela v půl jedné v noci a ráno zase. Celý život jsem prožila ve špitále, doma mě ani neznali,“ říká.

„Jako opravdový zdravotník jsem pochytala všechny infekční nemoci. Třikrát jsem měla žloutenku,“ vzpomíná paní Holá, která šla později pracovat na Bulovku: „Tam mi odoperovali slinivku.“

Později se vdala a narodil se jí syn, po mateřské nastoupila do porodnice u Apolináře. Její rodiče se mezitím přestěhovali na Vinohrady do Rumunské ulice. „Začínala jsem na novorozencích a pak na onkologii. Strávila jsem tu třicet let až do důchodu,“ říká. „Nejhorší byli mrtví, na dětské onkologii bývala i dvě úmrtí týdně. Zvyknete se na to. Poprvé jsem vůbec netušila, co mám dělat. Ze začátku to bylo velmi nepříjemné. Pak jsem to už nepočítala.“

Naštěstí měli mezi sestrami výborný kolektiv. „Rozuměli jsme si. Naše vrchní sestra byla sprostá jak dlaždič, nadávala nám všemi jmény. Byla však velmi ochotná pro nás cokoliv zařídit a udělat,“ říká. „Nosívali jsme velké čepce, museli být naškrobené a naskládané, bílé límečky, zástěry a podkolenky. Každé ráno nás proběhla vrchní sestra a běda, když se jí něco nezdálo,“ usmívá se paní Milena.

Práce zdravotní sestry byla však podle ní tehdy zcela jiná než dnes. Neexistovalo tolik nástrojů na jedno použití, a tak se muselo vše sterilizovat. „Ke sterilizaci jsme dávali i rukavice. Nebylo ale tolik papírování. Péče o pacienta ovšem zůstala podobná. Přišla jsem si na své. Furt jsme se hrabali v krvi. Onkologické případy často krvácely,“ vzpomíná.

Později se rozvedla a znovu se vdala a narodilo se jí druhé dítě. „Kdo si chtěl vydělat, mohl jít o víkendu na 24hodinovou službu. Peníze byly potřeba, měla jsem doma dvě děti,“ dodává.

Paní Milena šla do důchodu v 55 letech, ale necítila se ještě unavená. „Ve Spálené byla klinika pro vysokoškoláky, pracovala jsem tam ještě, když mi bylo přes sedmdesát. Chodila jsem jen, když potřebovali. Bylo to blízko z Vinohrad. Mimo zubaře jsem si tam prošla všechna oddělení,“ uzavírá vzpomínání pražská pamětnice.

Paní Milena Holá dnes žije v Domově pro seniory Chodov, ráda a často recituje básně a krásně maluje.