Vedle práce studuje psychoterapii. Svoje zkušenosti předává dál a ve volném čase pomáhá migrantům překonat prvotní stres po příjezdu do nové země. Jaký je rozdíl mezi životem v Uzbekistánu a v Česku, v čem jsou si Češi s Uzbeky podobní a v čem se naopak liší a co lidem obecně chybí ke spokojenosti?

Mukhiba Yakubova- Pochází z malého města Navoj v Uzbekistánu, v Praze žije sedm let.

- V roce 1988 získala magisterský titul v oboru psychologie na Taškentské státní univerzitě.

- V současné době studuje psychoterapii.

- Jako dobrovolnice poskytuje psychologickou pomoc migrantům a seniorům.

Pocházíte z Uzbekistánu. V České republice žijete už sedm let. Proč jste si vybrala Prahu jako svůj nový domov?

Myslím si, že to byl osud. Když jsem ještě žila v Uzbekistánu, hodně jsem přemýšlela, že bych odešla žít jinam.Chtěla jsem dělat psychoterapii. Pak přišla sestra, která chtěla jet původně do Německa, a oznámila mi, že jede do Česka. Pamatuji si přesně tu chvíli. Běžně se rozhoduji velmi dlouho. Hlavně, když jde o něco důležitého. Hodně váhám. Když ale sestra přišla, hned jsem věděla, že jedu také.

To jste se rozhodla velmi rychle.

Věděla jsem, že to tak má být, že pojedu za sestrou. Pomohla mi vyplnit dokumenty ke kurzu českého jazyka. Podala se mnou přihlášku. A za rok a půl jsem jela za ní do Prahy. Než jsem odjela, dostávala jsem různé informace o Česku. Bylo to pro mě znamení. Byl to osud. Věděla jsem, že pojedu.

Jaké informace o Česku jste dostávala?

Už si to přesně nepamatuji, bylo to před sedmi lety. Ale šlo o perfektní shodu okolností. Stále jsem slyšela jen Česko, Česko, Česko. Česká republika není velká země. Z Uzbekistánu pohlížíme na celý svět. Ale všechno se soustředilo na Česko.

Nějakou dobu jste působila také v Rusku, je to tak?

V Rusku jsem absolvovala svůj první psychologický výcvik. Psychologii jsem studovala nejprve v uzbeckém hlavním městě Taškentu. Poté jsem si udělala tříletý psychologický výcvik v Petěrburgu. Jednalo se o dálkové studium. Navštěvovala jsem Rusko několikrát do roka a po určitou dobu absolvovala kurzy.

Jaké to bylo, když jste poprvé přijela do Prahy?

Mně se tu velmi líbilo. Tady je všechno překrásné. Je tu nádherná příroda. Dívám se na ni s otevřenou pusou. Uzbekistán mám opravdu ráda, ale je to tam samá poušť. Přírodu jako zde nemáme. Česko je velmi krásná země. Praha je také velmi krásná, ale větší dojem na mě dělá příroda. Na Prahu jsem také hleděla s otevřenou pusou. První týden jsem se jen dívala a říkala si, že to není možné. Pak jsem ale dostala takový zvláštní pocit.

Začaly těžkosti?

Dostala jsem se do stresu. Vůbec jsem nechápala řeč, nikomu jsem nerozuměla. Nečekala jsem, že se mi tohle stane. Myslela jsem si, že se český jazyk podobá více ruštině. Teď už chápu, proč mě to tehdy tak sebralo.

Začala jste se učit česky až v Praze?

Ano. Doma mi říkali, že jde o slovanský jazyk. Myslela jsem si, že ho pochopím rychle. Okolní země kolem Uzbekistánu jako Kazachstán, Kyrgyzstán patří do stejné jazykové skupiny a všichni se chápeme. Každý národ má vlastní řeč a přízvuk, ale dá se to pochopit. Očekávala jsem, že s češtinou to bude podobné. Kupodivu to bylo úplně jinak.

Mluvíte také rusky?

Když tady pracuji s cizinci, mluvím rusky. I se svými známými. Bohužel už mluvím velmi málo uzbecky. Pouze, pokud volám domů rodině. Ne, že bych úplně zapomínala, ale musím se hodně soustředit, když mluvím. Hodně mě to mrzí, musím s tím něco udělat.

Kdy nastal zlom, jak jste se češtinu nakonec naučila?

Probíhalo to velmi intenzivně. Na začátku bylo zklamání. Pak jsem si řekla, že je to těžší, než jsem myslela, ale že to zvládnu. Měla jsem učebnici, chodila jsem na kurz. Potřebovala jsem ale najít kamarády mezi Čechy. Pomohla mi starší žena jménem Drahuška. Má zlatou duši, zůstaly jsme kamarádkami do teď. Po nějaké době ale nastalo období, kdy mi to vůbec nešlo. Ruština mi připadala hezčí. Byla pochopitelná. Navíc, některá stejná slova mají v češtině a v ruštině úplně jiný význam. Dokonce opačný.

Jaká třeba?

Například slovo „úžasný" u nás znamená „hrozný", „zapamatoval" znamená „zapomněl". Myslela jsem si, že to někdo udělal naschvál. Rok jsem měla k češtině odpor. Naučit se jazyk je běh na dlouhou trať. Teď se mi čeština líbí. V psycholingvistice existuje taková teorie, že skrze jazyk poznáte mentalitu národa. Moc se mi líbí třeba fráze: „užij si to", „s dovolením." Takové vyjádření my vůbec nemáme. Je toho více. Obdivuji spoustu krásných českých slov. Říkám si, jak si to ti Češi krásně vymysleli.

Co se vám ještě na Češích líbí?

Líbí se mi, že si Češi dokáží užívat okamžiku. Rusové dbají hodně na výkon. Lidi to velmi vyčerpává. Na to si Češi dávají pozor. Vidím v tom trochu podobu s Uzbeky. Ti si také rádi sednou. Máme hodně čajoven, hlavně venku. Lidé tam dlouho vysedávají. Většinou tedy bohužel muži, ženy moc ne. To už je ale jiná otázka. My, jako Uzbeci, si také rádi užíváme okamžiky na čerstvém vzduchu, s čerstvým čajem.

Uzbecká pohostinnost

Co je ještě typického pro Uzbeky?

Náš národ mi velmi chybí. Uzbeci jsou velmi emocionální lidé. Velkou hodnotou je pro nás pohostinství. Když někdo přijde na návštěvu, hostitel vždycky nabídne něco k jídlu a pití. I kdyby se právě naobědval, musí návštěvu pohostit. I kdyby už žádné jídlo neměl, uvaří. V naší mentalitě je velmi důležité pohostit návštěvu, aby se cítila jako doma. O návštěvu se staráme lépe, než o sebe. Uzbeci jsou otevření jako děti. To je dobrá vlastnost.

Jaké jsou špatné vlastnosti Uzbeků?

Nejsme dochvilní. Chybí nám odpovědnost vůči práci. Chybí nám určitá dospělost v některých otázkách. Možná proto jsme bohužel tam, kde jsme.

Jací jsou podle vás Češi?

Jsou opatrnější než Uzbekové. Češi se neotevřou hned. Uzbekové jsou otevření lidé. Za čas se však mohou uzavřít. Přijde mi, že Češi dlouho zkoumají, když se ale někomu otevřou, už to trvá. Pak už pro člověka udělají všechno, možná i víc než Uzbeci. Češi mě někdy opravdu velmi mile překvapí. Člověk si musí projít tím odtažitým obdobím. Přátelství pak má ale možná větší hodnotu.

Nejsem nikde místní

Říkala jste, že jste Prahu brala jako osud, měla jste velká očekávání, těšila jste se. Nezklamal vás život tady? Jak se vám tu teď žije?

To je zvláštní věc. Tady jsem cizinka z Uzbekistánu. Tam už pro ně ale Uzbečka nejsem. Nikde nejsem místní. Hodně teď porovnávám, co se mi kde nelíbí, či líbí. Je to taková syntéza. Spojuje se ve mně Uzbekistán, dokonce i Rusko a Česká republika. Nedokážu to teď přesně rozlišit. Určité rysy ale zůstávají. Když teď někoho potkám, vidím v něm člověka, to je všechno. Snažím se pochopit, jaký je. Já už nejsem ta Uzbečka, která přijela.

Člověka asi dlouhý pobyt v cizině změní…

Ano, to je pravda. Když přijedu domů do Uzbekistánu, hned se mi stýská po domově tady. Nemohu tam jezdit často. Stačí mi tři dny a chci zpátky do Prahy. Já už ani nevím, kde mám domov. Tady se mi stýská po Uzbekistánu a tam po Praze.

Podařilo se vám v Praze rychle pracovně uchytit?

Začínala jsem manuální prací. Počítala jsem s tím. Bylo mi jasné, že když nebudu umět jazyk, nic jiného mi nezbyde. Moje představy byly ale velmi růžové. Realita byla tvrdší. Do nedávna jsem pracovala jako prodavačka. Dělala jsem všechno. Nějakou dobu jsem dělala uklízečku. Počítala jsem s tím, ale nečekala jsem, že to bude tak dlouhé období. Teď už nemůžu. Chci si najít práci v oboru. Chodit do zaměstnání jenom kvůli penězům, když to člověka nebaví, není ku prospěchu práce ani člověka. Skončila jsem a hledám práci novou.

Jste psycholožka. Co člověk potřebuje z psychologického hlediska k tomu, aby byl spokojený?

Pochopit, že za všechno může on sám. Člověk by měl méně očekávat od jiných a více se zaměřit na sebe. Lidé se trápí kvůli ostatním. Štěstí i neštěstí si ale ve velké míře způsobuje člověk sám. Každý dělá vlastní rozhodnutí, která určují, jak se bude mít.

V oboru se vám částečně uchytit podařilo.

Momentálně tu studuji psychoterapii. V Uzbekistánu, dokonce ani v Rusku to nebylo možné. Jsem ve třetím ročníku výcviku a ještě mě dva a půl roku čeká. S psychoterapeutickým směrem, který jsem si zvolila, jsem velmi spokojená.

Zvládáte toho relativně hodně: práci, studium a k tomu ještě jako dobrovolnice poskytujete psychologickou pomoc migrantům…

To je pravda. Volného času mám méně, než bych chtěla.

V čem spočívá psychologická podpora migrantů? Jaké problémy se u nich nejčastěji vyskytují? Trápí je změna prostředí?

Je to hodně o změně prostředí. Trápí je cizí jazyk. Člověk se nemůže vyjádřit, nemůže se uplatnit. Lidé, kteří mají vzdělání, tu dělají manuální práci. Ztrácejí status. Doma mohli mít dům a tady ho většinou nemají. Někteří nemají rodinu, nemají přátele. To všechno dohromady způsobí, že se člověk dostane do úzkostných stavů. Terapie je opravdu nutná. Narovinu, pokud se cizinec uchází o stejné místo jako Čech, musí být lepší. Češi jsou uzavření. Nemyslím si, že je to špatně. Češi se tak chrání. Ze zemí, které byly pod sovětským vlivem, se má Česko nejlíp. Možná je to dané právě tou uzavřeností.

Co lidem radíte?

Měli by zvládnout jazyk a své úzkosti. Je třeba na sobě hodně zapracovat. Měli by dokázat, že jsou schopní. Měli by se vypořádat s rozdílnou mentalitou lidí. Není to jednoduché a každý si tím musí projít. Existuje zde řada neziskových organizací, které pomohly i mě. Jsem lidem z nich velmi vděčná. Dávali mi více, než museli.

Stává se, že to lidé nezvládnou a raději se vrátí do své původní země?

Existují programy, které umožňují návrat. Ano, někteří odejdou. Je to těžké, ne každý to zvládne.

Jak jste se s počátky vyrovnávala vy? Vypadá to, že jste velmi pozitivní člověk.

Nejprve mi opravdu hodně chyběla rodina. Každou noc jsem se ve snech vracela domů. Nejsem jediná, komu se to dělo. Když mluvím s cizinci, zjišťuji, že je to skoro běžný jev. Cizinec si po příjezdu prochází různými obdobími a každé má své komplikace.

Nelitujete odchodu, plánujete v Praze zůstat?

Mně se v Praze velmi líbí. Mám Čechy ráda. Nemohu říct, co se stane v budoucnosti, ráda bych zde ale zůstala.

Co máte v Česku ráda?

Přijde mi, že český národ umí hospodařit. Mám ráda turistiku. Hodně chodíme po Česku a já se dívám, jak jsou všechny cesty udělané, všude je uklizeno. Byli jsme v Německu a neměli tam označené stezky. To Češi mají. Češi si váží toho, co mají. Vyroste tu strom. Má stoletou historii. Nic nedělá, jenom roste a je u něj cedulka, že je památný. Česko ví, že existuje a chrání si ho. V Uzbekistánu se vše musí zalévat, stromy jsou nenahraditelné a lidé si toho neváží.

Jaký je váš nejoblíbenější pražský park?

Mám ráda Kampu a také Vyšehrad. Je tam hodně vzduchu, tam si dokáži provětrat hlavu.

Kde se vám jako turistce mimo Prahu v Česku nejvíce líbí?

Všude. Hlavně v přírodě. České Švýcarsko je velmi krásné, severní Čechy. V Rusku jsou většinou krásná jen velká města. Tady je krásně všude. Zámky jsou zachovalé. Chtěla bych, aby si Uzbeci začali všeho vážit jako Češi.

Zníte nadšeněji než pravděpodobně většina Čechů…

Mohu porovnávat a vidím ten velký rozdíl. Česká republika je ve východním světě charakteristická.

Šťastné uzbecké stáří

Vypadá to, že se na svět díváte s nadhledem. Pomohlo vám k tomu cestování?

Cestování dává nadhled. Člověk se dokáže dívat z dálky, rozhlížet se a porovnávat.

Jaké negativní stránky na Češích kromě uzavřenosti vidíte?

Uzavřenost není negativní. Má své výhodné důsledky. S tím se musí počítat. Když občas s někým komunikuji, odtahuje se jenom pro to, že mám přízvuk a jsem cizinka. To člověku samozřejmě vadí. Osobně si myslím, že je lepší mít rozdělané role pro muže a ženy. To v Uzbekistánu platí. Já jsem východní člověk a tohle se mi líbí. Trošku mi vadí, když potkám člověka a nevím, jestli je to muž, nebo žena. Mám v tom zmatek. Uzbeci si také více váží starých lidí. Nikdy by se například nestalo, že by starší člověk v autobuse stál a mladší seděl. Celý autobus by mu vynadal.

To v Praze vždy nefunguje…

Starý člověk si celý život prožil, tělo už bolí a potřebuje naši pomoc. V Uzbekistánu babičky ani dědečkové neztrácejí svoji roli v rodině. Možná je u nás proto také velmi nízká míra stařecké demence. Prarodiče i starší členové zůstávají středem rodiny a mají stále zodpovědnost. Ostatní se s nimi musí radit. Všichni před nimi mají respekt. Rodina se s nimi radí. Staří lidé jsou v Uzbekistánu šťastnější.