První den srpnové okupace v Praze

Noc, na kterou mnoho lidí nezapomene. Jindy klidné nebe nad Prahou křižují cizí letouny, které v minutových intervalech přistávají na ruzyňské letiště. „Hned ráno se před budovou Ústředního výboru KSČ shromažďují novináři a především mládež, všichni diskutují o probíhajících událostech, lidé se bouří,“ popisuje Jiří Hoppe z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.

První tanky

K ránu dobývají Prahu první tanky. „Obsazují především budovu Československého rozhlasu, kde už na ně čekají hloučky Pražanů. Celé ráno se svolávali pomocí klaksonů,“ pokračuje Hoppe. Ozývá se střelba, výbuchy, úsečné pokyny vojáků, kteří většinou ani nevědí, kde jsou a proč mají střílet do lidí, ti „informovanější“ přijeli „potlačit kontrarevoluci“. Po deváté hodině je rozhlas v obležení Rusů, okupační vojenský velitel generálporučík Igor Veličko nařizuje zákaz vycházení do pěti hodin odpoledne. Jako by příkaz neexistoval. „Navzdory zákazu se ulice plní rozbouřenými davy, především z řad mladé generace, a víc než strach cítí pobouření a odpor vzdát se nepříteli,“ líčí situaci Hoppe. Lidé jsou odhodláni bránit vjezdu tanků vlastními těly, mnohým tečou slzy.

Po poledni se šíří zpráva, že vojska napadla a vyřadila z provozu dvě pražská nádraží – hlavní a Masarykovo (Nádraží Praha–střed). Celá Praha je pokryta narychlo vyrobenými plakáty s hesly podporujícími polednovou politiku KSČ a útočícími na nezvané hosty. Václavské náměstí protíná studentská demonstrace. Třímaje národní vlajku potřísněnou krví zpívá houf hymnu, provolává slávu Dubčekovi a nezapomíná vyjadřovat nesouhlas s vpádem vojsk.

V podvečer rozhlas vysílá prohlášení vlády ČSSR Všemu lidu Československa. „V něm se žádá okamžitý odchod vojsk států Varšavské smlouvy, zastavení ozbrojených akcí, okamžité svolání celého Národního shromáždění,“ vybírá Hoppe to nejdůležitější z proslovu. S příchodem noci se obloha rozzáří světlicemi, střelba zaznívá v mnoha částech města po celou noc. Pražské jaro a s ní i naděje na brzkou svobodu končí.

Postup vojsk