Kdyby se vyplnily sny z mládí, dnes nad jeho uměním mohly jásat tribuny fotbalových stadionů. Talent a úspěchy napovídaly, že by to mohl dotáhnout daleko. Dnes, kdy je mu 33 let, by mohl být na vrcholu kariéry. I když mu zranění kráčet po této cestě neumožnilo, sportovat nepřestal. Začal se věnovat tenisu, k němuž má blízko řada hráčů kopané.

Z trávníku na kurty se ovšem přesunul s tím, že už jdou sportovní ambice stranou: hrát bude jen pro vlastní potěšení a radost z pohybu. Přesto se zúčastnil turnaje z okruhu Grand Slam – lednového Australian Open. Ne však jako hráč, ale coby člen týmu vyplétačů raket. Během 18 dnů jich tam vypletl 650: na den to vychází přes třicet.

Dostal se k tomu právě díky náklonnosti k tenisu – a vypracoval se až do světové extratřídy. Jakub, s výjimkou hráčů z České republiky pro zúčastněné tenisty a tenistky zpravidla „Džejkob“, se zařadil do dvacetičlenné skupiny vyplétačů, kteří zde tenistům a tenistkám zajišťovali podporu – a jejichž práce jim umožňovala podávat ty nejlepší výkony.

Sen nad fotkou z katalogu? Splněno!

„Souhra náhody i určitého štěstí,“ odpověděl Šnajdr na otázku Deníku, jak se přihodilo, že se dostal až na Australian Open – a propracoval se tak skutečně mezi extratřídu světové elity. Z jeho dalších slov však plyne, že tomuto štěstí pořádně vykročil naproti. Nejen tím, jak se zdokonaloval a sbíral zkušenosti i prací na předních turnajích, ale také se cílevědomě snažil do Austrálie vyjet a svoji účast organizátorům nabízel. Vyplétání raket totiž i na takto prestižních turnajích zajišťuje všem hráčům pořadatelský servis; pokud si někdo ze světové špičky přiveze vlastního specialistu, je to ojedinělá výjimka.

close Vyplétač raket Jakub Šnajdr. info Zdroj: Deník/Michal Bílek zoom_in Vyplétač raket Jakub Šnajdr.

„Člověk musí mít nějaký sen,“ poznamenal Šnajdr. „Já když jsem před deseti lety nastupoval tady ve firmě, ve společnosti Sport Lubas, kde jsme se potkali, nad fotkou vyplétačů na centrkurtu Australian Open zveřejněnou v katalogu jsem měl takový sen: tam se chci jednou dostat. Že se to po deseti letech povedlo, byla souhra náhod,“ připomíná Jakub. S tím, že nejen často pletl do noci, ale také se hodně sebevzdělával; rozšiřoval si znalosti o strunách i raketách.

Zazvonil telefon a pohádky byl začátek

Když na sobě pracoval téměř tři roky, role se ujala Štěstěna. „Ve firmě zazvonila pevná linka. Že na turnaji vypadl vyplétač, snad kvůli nemoci, že to tam ‚hoří‘ – a protože jsme tenisový brad Yonex, jestli by nemohl přijet někdo, kdo ho dokáže zastoupit. Já tam vyrazil a dařilo se mi. Bylo to hodně raket – práce pro dva vyplétače asi do tří nebo čtyř hodin do rána. Opravdu velká porce raket,“ vzpomíná dodnes na svůj vstup do „velkého světa“ vyplétačů. S tím, že se rychle rozneslo, jak dobrou práci odvedl, když sám zvládal vyplést za den 35 nebo čtyřicet raket. Leckdo, kdo se vyzná, by to považoval za nemožné. „Taky jsem byl hodně mladý a plný elánu,“ poznamenal Šnajdr.

Tohle nadšení ještě umocnilo, jak ho turnaj „pohltil“ – a jak za ním začali chodit hráči s poděkováním a chválou, že odvedl super práci. „Říkal jsem si, že to asi dělám celkem rychle a na dobré úrovni, když jsou všichni tolik překvapení,“ usmívá se při pohledu zpět. Pak už zvonil telefon častěji: slyšeli jsme, že jste byl úspěšný – neudělal byste turnaj i u nás? „Během dvou tří let jsem tak měl tady v Čechách deset mezinárodních turnajů – a pak se to nabalovalo,“ říká s tím, že mladých vyplétačů jako on zde mnoho nepůsobí. „Je dřina dostat se na nějakou úroveň, je to práce rukama a stojíte u toho; lidé to dělat nechtějí a každý by radši ťukal do počítače,“ vysvětluje.

Cesta Jakuba Šnajdra k vyplétání raket vedla oklikou – významnou roli sehrálo fotbalové zranění. | Video: Milan Holakovský

Jak pozvání na turnaje přibývalo, začal kolem sebe vytvářet tým spolupracovníků i školit nové zájemce. „A vybudoval jsem si dobré jméno. Rozneslo se, že to umím i docela dobře vysvětlit; zrovna teď tu na mě čekají dva pánové: jeden sem do Zdib přijel od Jindřichova Hradce – a druhý až z Bratislavy,“ připomněl. Vyvrcholení přišlo před čtyřmi roky, kdy Praha v O2 Areně hostila mistrovství světa. Vyplétání raket tenisový svaz svěřil právě jemu s týmem lidí, které kolem sebe soustředil.

To už představuje velké ocenění: běžně se na velké akce vybírají ti nejlepší z celého světa. „Jako teď, když jsem byl v Austrálii za Českou republiku: byli tam Francouzi, Kanaďané, Američané i Číňané; špička ze svých zemí. Totéž chtěli udělat tady. Ale náš tenisový svaz řekl federaci ITF, že tu máme dobrý tým, který je postavený na mně – a věřil jsem, že s kluky, co pro mě pletou už iks let, to zvládnem. Obstáli jsme: dostali jsme hodnocení deset z deseti. A to mi hodně pomohlo,“ připomněl Šnajdr.

Trpělivost a vytrvalost přinesla úspěch

Aktivně se připomínal i sám: šest let posílal do Austrálie životopis – kam později doplnil právě důraz na úspěch v rámci zajišťování mistrovství světa. „A strašně mi pomohlo, že u nás hrál Stan Wawrinka, pletl jsem mu rakety tři týdny, když tady byl na turnajích – a i díky tomu se dostalo do povědomí, že jsem šikovný,“ poznamenal. „Možná příští rok,“ přicházely z Austrálie opakovaně odpovědi. Slibné? Možná. Pořád to ale nebyla ta vytoužená.

Nakonec – byl zrovna na dovolené v Chorvatsku – dostal zprávu, že postoupil do prvního užšího kola výběru. Což ale ještě nic neznamenalo. „Těch kol bylo asi pět, oni se i doptávali hlavního skauta Yonex pro Evropu: nejen jak umím plést, ale i jaký jsem lidsky. I to je důležité: oni to berou jako uzavřenou komunitu; skoro rodinu,“ připomíná.

Jaké je to ocitnout se v týmu snů – mezi vyplétači raket na Australian Open?

Já tam přijel – a ostatní z těch 20 členů tam už jezdí přes deset let. I patnáct, šestnáct. Ten tým se neopouští; někdo se nahrazuje tak jednou za deset let. Japonec, který tam měl hlavní slovo, mi říkal, že přišlo 16 tisíc žádostí. Každý rok jich bývá od 15 do 20 tisíc. Když máte jen dvě volná místa, je opravdu těžké se tam dostat. A je třeba pamatovat na to, že těch zbývajících 18 vyplétačů už tam jezdí třeba 15 let za sebou.

Jestliže jste zmínil skoro rodinnou atmosféru, znamená to, že funguje komunita – a vzájemná řevnivost nebo soupeření, kdo je lepší, nemají místo?

Když jsem přijel, ptal jsem se, jestli po mně budou první den něco chtít, jak se chovat, prezentovat se. Oni mi řekli: tady jsi jeden z dvaceti nejlepších na světě, my to tak bereme – a nic s tebou řešit nebudeme. To sice byl tlak na moji osobu, ale na druhou stranu jsem byl rád, že si to můžu dělat trochu tak, jak já uznám za vhodné.

Nebylo tedy ani žádné uvítání?

Bylo tam vstupní zpívání. Japonci milují karaoke, takže první večer se šlo na karaoke. Jako nováček jsem musel zazpívat. Atmosféra byla velice srdečná. Japonci vás každé ráno obejmou, Singapurci a Číňané také. Všichni mi se vším pomáhali: s hotelem, s letenkami…

Jak to na takto velké akci vlastně chodí? Předpokládám, že největší hvězdy turnaje by mohly mít buď vlastního vyplétače, kterého si přivezou, nebo možná někoho oblíbeného z té elitní dvacítky. Jak je ale s ostatními? Vy jste si asi nemohl vybírat, pro koho budete vyplétat – ale vás si hráči a hráčky vybrat mohli?

Dříve top hráči hodně měli svého stringera. Nyní se ale kvalita vyplétačů na Grand Slamech a velkých eventech zvedla tak, že od toho hodně hráčů ustoupilo. Myslím, že dnes má svého stringera jen Novak Djoković. Jinak jsem pletl vlastně všem. Je tam front desk, recepce, kde se to rozděluje. Já měl to štěstí, že jsme tenisová velmoc a hráčů tam máme hodně. Já se s nimi z turnajů dobře znám; s Markétou Vondroušovou i dalšími. Rozkřiklo se, že tam jsem – a naši hráči sami říkali, že chtějí výplet od Kuby Šnajdra z Čech. Krejčíková, Nosková – to mě potěšilo.

Takže jste spolupracoval se známými tvářemi?

Pak to museli stopnout. Říkali: Džejkob, tady nejseš personal stringer České republiky, my ti musíme dát i jiné rakety, těch Čechů je tady hodně: Sára Bejlek, Fruhvirtovy – a je třeba to nějak rozdělit. Takže jsem „chytnul“ ze začátku Kubu Menšíka, Markéta si mě vymodlila na recepci, protože se s ní dobře znám.

Jak se tedy určuje, komu máte vyplétat raketu?

Stojí tam dvacet lidí – a organizátoři vědí, kolik kdo má přibližně raket. Je třeba, aby to bylo rovnoměrné: aby jich jeden neměl pět a jiný dvacet.

Při vyplétání raket se snažím prosazovat i moderní techniku: třeba komunikaci přes tablet, říká vyplétač Jakub Šnajdr. | Video: Milan Holakovský

Kolik raket připravuje na zápas pro jednoho tenistu?

To je hodně individuální. Třeba jsem pletl pro Medveděva – na každý zápas deset raket.

Deset?

Deset. Byl jedním z těch, kteří jich měli nejvíc. Nejvíc jich bylo dvanáct.

Kolik jich bývá běžně?

Holky mají průměr tři až pět raket, kluci pět až deset.

Proč ten rozdíl? Souvisí s tím, že pro mužský tenis jsou typické silnější údery?

Kluci mají větší sílu, mužský tenis je razantnější, víc do toho mydlej – a rychleji to měkne.

Na téhle úrovni se pro každý zápas připravuje nový výplet?

Na téhle úrovni ano. Měl jsem holku, které jsem za první tři dny pro tři zápasy vypletl 36 raket. Na každý zápas jich chtěla dvanáct.

Jak dlouho vydrží výplet rakety běžně?

Když školím vyplétače a trenéry, říkám, že vlastnosti výpletu vydrží pět až dvacet pět herních hodin. Záleží na materiálu, na použité struně… Průměr je patnáct hodin herního času. Profíci jsou na to náchylnější; jim to klesne o půl kila, o kilo – a už to chtějí přeplést.

Poznají rozdíl?

Poznají. A řídí se i teplotou, mění rychlejší míče, pomalejší míče… Třeba v O2 Areně se mi stalo, že jsme vyplétali, tenisté trénovali v prázdné hale, vyplétali jsme v průmětu na 25 kilo – pak přišlo 25 tisíc lidí, zvýšila se teplota a dávali jsme o kilo víc. Tenisté na změnu teploty reagovali. Nebo v létě: když jim zruší zápas v deset dopoledne a přesunou ho na druhou odpoledne, chtějí také třeba o kilo víc.

Takže přeplétáte?

Ano, i tohle se mi stalo. Třeba Karacevovi jsem ráno vypletl pět raket, přehodili mu zápas právě z 10.00 na 14. hodinu – a on říkal: já to nechci, přepleť to; ani se těch raket nedotkl. Na téhle úrovni už si s tím hodně hrají. Třeba v Austrálii jsme hodně pletli i takzvaně na kurt, on court rakety. Třeba Medveděvovi, když hrál dvou, tří nebo čtyřhodinový zápas, jsem běžně pletl tři čtyři rakety ještě během zápasu. Nechával je přeplést. Třeba v jednu ráno, když jsou noční zápasy, je to náročné psychicky i fyzicky. Vy tam stojíte od sedmi od rána – a dvakrát během turnaje máte i noční směnu.

Když noční zápasy končí ve čtyři náno, jste na nohou skoro 24 hodin. A zavolá třeba právě Karacev – ten byl na to specialista – že chce raketu na kurt. On si nechával plést před zápasem jen pět raket – většina hráčů na top úrovni jich má osm až deset. Já se ho pak ráno ptal: proč si dáváš plést jenom pět a pak ti pleteme tři na kurt? On se jen pousmál: že těch pět má nejradši a dalších pět má jako tréninkové. Má je očíslované: jedna až deset.

close Vyplétač raket Jakub Šnajdr. info Zdroj: Deník/Michal Bílek zoom_in Vyplétač raket Jakub Šnajdr.

Takže má různé rakety a ne jednu stejnou ve více kusech?

Ne: má stejnou raketu v deseti kusech. Stejné gramáže, stejně vyváženou, stejný balanc.

Proč tedy má některou raději než jinou?

Myslím, že to je psychická záležitost. A u hodně hráčů je to tak, že vy rozdíl nepoznáte, ale rakety mají třeba trošku jinak držadlo, jsou jinak namotané. Maličkosti, ale hráči vědí, jak to mají nejraději. A mají je očíslované: číslíčka mají zespodu na gripu.

Jestliže se o tenisových utkáních mluví, píše či vysílá, hovoří se o tenistech, tenistkách a jejich raketách – nicméně v podstatě nehraje raketa, ale váš výplet. Pokud bych špičkovou tenisovou událost porovnal se závody formule 1, tam se také o mechanicích mluví méně – avšak tam závodí pilot a jeho auto. Zatímco tenisová raketa vlastně jen „drží“ vaši práci. Není škoda, že se o vyplétačích ví poměrně málo?

Svým způsobem máte pravdu. Je to 50 na 50. Padesát procent tvoří výplet, padesát procent rám. Máme stovky druhů rámů: mají různou tuhost, váhu, profil, šířku a tak dále. Jsou vyráběny z grafitu, který je někdy tužší a jindy měkčí. Já pak vím, že ten hráč má tužší raketu, užší profil rámu (takzvaně žiletku, říkají tenisté), to je na agresivitu – a on za mnou přijde , že je to moc tvrdé a chtěl by trochu ubrat. Že by z toho rámu chtěl mít rám měkči.

Jak se to dá rychle udělat?

Zvolím pro výplet materiál, který je měkčí, pružnější – a dám ho na méně kilo, než byl hráč zvyklý. Tím mu pomůžu, dodám pružnost, on se tolik nenadře. Můj úkol je všechno tohle znát a hráči případně poradit. Ti z „top 50“ tohle všechno vědí; od trenérů, manažerů. S námi jen doladí detaily gramy, napětí. Ale na nižších turnajích s tímhle radíme.

Zmínil jste materiál výpletu. Jsou nějaké výrazné rozdíly – a sází ze světové špičky ještě někdo na přírodní?

U kluků je to všechno polyester, slangově drát. Z devadesáti procent kluci využívají drát pružný, s dobrou kontrolou. Holky na top úrovni, jako jsou Bencic, Kerberová, Vondroušová, Krejčíková, to většinou kombinují s přírodní strunou, která dodá pružnost, kontrolu – a šetří jim ruku.

Jestliže jsme zmiňovali i velký význam rámu, hraje se špičkový tenis s raketami, které si může koupit nebo nechat vyrobit i běžný uživatel – pokud tedy neřeší cenu? Nebo je to něco opravdu speciálního a rakety, které byly vidět třeba právě při přenosech z australského turnaje, si běžný zákazník nepořídí?

Správně bych asi neměl odpovědět a měl bych si nechat něco pro sebe. Ale: rakety top hráčů jsou upravované. Grafit rozdělujeme do jakostních tříd. Oni používají ten nejkvalitnější, letecký, kde se pohybujeme v úrovni deset tisíc i víc.

Obrovský nápor, ale splněný sen, říká o své práci na Australian Open vyplétač raket Jakub Šnajdr. | Video: Milan Holakovský

To mluvíme o jaké měně?

Když to řeknu otevřeně, jedna raketa z toho nejkvalitnějšího grafitu, zpracovaná na míru přímo pro toho hráče, je tak za tisíc dolarů. Ale jsou pak hráči do top 30, 40, 50, kteří mají takzvaně „druhou jakost“, co už se dá běžně koupit – a normálně s tím ti hráči hrají. Třeba i do do 20. místa v žebříčku. Ale samozřejmě hráči jako Djoković, Shelton mají rámy trochu upravené a použitý jiný materiál.

Jestliže jste zmiňoval, že jste se do profi světa vyplétačů uvedl rychlou prací, v jakém čase se dá zvládnout špičkový výplet?

Abyste se dostal na Grand Slam nebo olympiádu, musíte zvládnout vyplést jednu raketu okolo 15 minut. Spíš pod.

Tak rychle?

Ano. Běžný čas českého vyplétače, třeba tady v obchodě, je 45 minut; možná 30. Vy to musíte zvládnout pod 15. Když jsme v Austrálii měli rakety takzvaně on court, zazvonil telefon z umpiru, že se nese třeba Medveděvova raketa, v jednu ráno – a holky z front desku už nám připravily výplet, já už si na stroji nastavil jeho kila – a je nepsané pravidlo, že od doby, co zazvoní telefon, bude raketa zpátky na kurtu za 15 minut. A to se se k nám minutu dostává…

close Vyplétač raket Jakub Šnajdr. info Zdroj: Deník/Michal Bílek zoom_in Vyplétač raket Jakub Šnajdr.

Kde jste v té době vy?

Já čekám na ten telefon a hned se připravuji u stroje, ladím si kila. Pro rakety na kurt se drží speciální pohotovost. A řeknu vám zajímavost: nejvíc raket na kurt jsme v jeden den vypletli 56 kusů.

V kolika lidech?

Bylo nás 14. Konstantně jsme ale pletli i rakety na večer, na další den. Pak vždycky, když zazvonil telefon, se dala raketa do stroje tomu, kdo zrovna nepletl.

Znamená to tedy, že hráči by neměli poznat, kdo z vás jim výplet rakety připravoval?

Je to tak. Yonex si na tom hodně zakládá. A mohu potvrdil, že jsem byl v dobré společnosti: byl tam s námi kluk, který sedmkrát vyhrál titul nejlepšího vyplétače na světě. Jiný pětkrát vyhrál anketu o nejlepšího vyplétače v Americe. Nebo desetinásobný vítěz ankety o nejlepšího vyplétače celé Číny. Oni skutečně „vyzobávají“ ty opravdu nejlepší. A jedno z hlavních pravidel, co jsme měli i na stěně, bylo: Pleteme jako jeden muž. Tedy stejně, děláme stejné uzly, používáme stejnou techniku. Když postupně během turnaje hráči odpadávají, snižuje se i počet vyplétačů. Začínali jsme v deseti lidech, v peeku, kdy jsme pletli šest set raket denně, nás tam bylo dvacet, ale postupně se počet vyplétačů snižuje. Já jsem odjížděl den před finále – a už jsme tam zůstávali jen ve čtyřech. Díky tomu, že pleteme stejně, by hráči neměli poznat rozdíl.

Dostanete se do nejužšího kontaktu se špičkovými hráči. Určitě se vás pak zvědavci vyptávají na dění v zákulisí, na historky, tajemství, na příběh, který nikdo nezná. Co smíte prozradit?

Třeba z Austrálie mám příběh s Alcarazem: velice sympatický mladý kluk ze Španělska a vášnivý fotbalista. S ním a s jeho týmem jsme vždycky ráno hráli bago, když se rozcvičoval a měl malý míč. Byl úplně v pohodě, když jsme se připojili a kopli si s ním. Bylo příjemné, že si kopete s dvojkou světového žebříčku ATP. Pak mám příběh s Wawrinkou. Když byly za covidu restrikce, moc je nechtěl dodržovat: bavil se a užíval života.

Hledal různé hospody – a všechno bylo zavřené. Pak se na instagramu zmínil, že byl v Kozičce, nějak se tak dostal, a měl z toho velké problémy. Mohu říci, že čím větší turnaj, tím víc jsou ti lidé v pohodě, jsou větší profíci a jsou víc uvolnění. To samé v té Austrálii. Mohu říci, že Medveděv je super, fajn kluk. Nebo Bencic: ona je napůl Slovenka, s námi chtěla hrát karty… Ti lidé jsou ohromně fajn a cítím, že čím větší a prestižnější turnaj, tím víc jsou v pohodě.

Jakub Šnajdr (33)

- Vystudoval obchodní akademii se sportovním zaměřením, pak nastoupil na FTVS, ale zranění vazů při fotbalu mu hned v prvním ročníku neumožnilo splnit požadavky zápočtů z lyžování a plavání
- K vyplétání raket se dostal náhodou: původně šel jako student reklamovat zhoršení vlastností výpletu tenisové rakety (neměl pravdu: jako laik netušil, že výplet je třeba obnovovat) – a prostředí firmy se sportovním vybavením ho zaujalo; nastoupil na brigádu a nadchl se úplně, takže si tuhle práci vybral jako povolání
- Na plánovaný návrat z práce na FTVS, původně zamýšlený po roce spojeném s rekonvalescencí, už nedošlo
- Dnes patří ke světové špičce ve vyplétání raket, k předním domácím školitelům a také je v oboru propagátorem zavádění nových technologií
- Pochází z Prahy, ale za měsíc se bude stěhovat do bytu nově zakoupeného v Kutné Hoře
- Aktuálně se rozhlíží po prostorách vhodných pro otevření vlastní provozovny s nabídkou sportovního vybavení