Otýlie, v Praze během jara a léta roku 1933 poměrně známá jako Otylka, Otka či Slovačka, byla totiž volnějších mravů a pochybné pověsti, což nešlo dohromady s jeho pozicí hrdiny z legií. A kdo ví: možná mu začala hrozit. Prý jí totiž sliboval sňatek, avšak k ničemu se neměl. Ba naopak; jeho milenkou se stala její známá.

Na přelomu srpna a září 1933 Otýlii podřízl hrdlo a pak způsobil i další zranění předcházející rozřezávání těla rotmistr Josef Pěkný. Minimálně přítomna, pokud se sama nestala i aktivní účastnicí, byla také jeho nová partnerka Antonie Koklesová. Obě ženy se znaly ještě ze Slovenska, kde se narodily a vyrůstaly – a odkud se nezávisle na sobě vydaly hledat štěstí do hlavního města tehdejší společné republiky. Není vyloučeno, že bezprostřední pohnutkou k činu, který zřejmě nebyl předem plánován, se mohla stát žárlivá scéna.

Představení výsledků pátrání po pachateli, který v roce 1933 zavraždil Otýlii Vranskou | Video: Milan Holakovský

To jsou nové závěry k dlouho nevyřešenému případu, které po 90 letech od spáchání zločinu představil tým kolem ředitele Muzea Policie ČR Radka Galaše. Na zkoumání všech okolností se podíleli i další bývalí policisté a spolupracující experti. Série nepřímých důkazů, která by podle Galašových slov stačila na podání obžaloby a projednávání kauzy před soudem, usvědčuje dvojici, která za nejpravděpodobnější aktéry mordu byla považována už dříve. Případu, který nebyl zapomenut, se totiž postupně věnovala řada autorů.

Během horké fáze vyšetřování se však o Pěkném s Koklesovou nemluvilo, i když je policejní detektivové také vyslýchali. Ani nepsalo: právě senzacechtivé noviny byly pro veřejnost hlavním zdrojem informací. A autoři nesčetných článků se nebáli rozmanitých spekulací, dohadů a hypotéz. V souvislosti s vraždou se tak objevovaly nejen informace o skutečném pátrání, ale i řada dosti krkolomných úvah. A všechny vývody museli detektivové prověřovat.

Hledá se blondýn

Veřejnost měla zprvu celkem jasno: vrahem je nejspíš záhadný blondýn. O neznámém muži nápadném světlými vlasy hovořili v souvislosti s případem různí svědci – a vlastně se hledalo hned několik mužů s různými rolemi. Blondýn měl být viděn ve společnosti Otýlie na Václavském náměstí nebo v restauraci U Politické mrtvoly, byl viděn, jak po Praze nese kufry (ty „pravé“ však vážily dohromady kolem 70 kilogramů, takže jen tak s nimi kráčet, jak uvádělo svědectví, by nebyla hračka), byl spatřen, jak ukládá kufry do vlaku.

Byla to slibná stopa, a tak se po blondýnovi rozjelo velké pátrání, do kterého se zapojila nejen pražská policie, ale i venkovské četnictvo. A noviny pilně informovaly; mnohdy s velmi bulvárně znějícími titulky. Několik podezřelých dokonce bylo vážně prošetřováno, ba i zadrženo; ukázalo se ale, že jde o falešnou stopu.

Rozruch nicméně vzbudilo třeba zatčení 44letého Bedřicha Glasera, tuláka a podvodníka, v roce 1934. Ten se sice k vraždě Vranské přiznal, ale ukázalo se že pachatelem být nemohl. Pak přiznal své pravé pohnutky: prostě chtěl na zimu do kriminálu, aby měl zajištěny střechu nad hlavou, postel a stravu.

Jako podezřelý, sledovaný ještě v říjnu 1933, byl veden dokonce známý dermatolog a venerolog doktor Karel Gawalovsky. Anonymních udání, která na něj upozorňovala, dorazilo hned několik. Odpovídal popisu hledaného blondýna – a navíc v souvislosti se svým vědeckým programem často jezdil do ciziny. To mu uškodilo: kufry, které vrah použil, byly zahraničního původu (a také výzdoba prostěradla, použitého k zabalení částí těla, naznačovala, že asi nepochází z domácího prostředí). Ani tato stopa ale nic nepřinesla.

Fantom ulice

Velký rozruch vyvolalo pět anonymních dopisů, jejichž pisatel se označoval jako Fantom ulice. Zjevně inteligentní autor, kterého se vystopovat nepodařilo, se jimi podle všeho bavil; nejspíš mu dělalo dobře, jak dokáže vodit za nos a zaměstnat policii i média. Už v prvním psaní, ze 6. září, se ke spáchání mordu přiznal. „Vraždil jsem z touhy po krvi, ne pro peníze,“ tvrdil. „Mám božský pocit, spatřím-li člověka krváceti,“ stavěl se do dole vyšinutého jedince.

Jeho další slova pak vzbuzovala vážné obavy. Dotyčný tvrdil, že zabíjel opakovaně – a je připraven pokračovat: „Mohu se klidně připravovat na čtvrtou vraždu…“ Dokonce naznačil i totožnost údajné předchozí oběti: „Děvče, které jsem zabil, bylo prostitutkou – jako dřívější oběť Janotová.“ Pozornost upoutalo použité razítko „Fantom ulice“, zřejmě poskládané z liter: písmen užívaných v tiskárnách. Prověřování tiskařských a grafických závodů v celé Praze, stejně jako všech výrobců razítek, ale nic nepřineslo.

Další anonymní dopisy následovaly 11. a 24. září, pak 9. října a poslední 22. listopadu. Psané byly tiskacím písmem, aby nebylo možné provést grafologický rozbor rukopisu, a autor mimo jiné opakuje vysvětlení svých pohnutek k vraždám a připojuje i údaje o sobě. Mimo jiné tvrdil, že sloužil v cizinecké legii (podle uváděných souvislostí ve francouzské).

Posun v pátrání však nepřinesl ani podpis Karel XY v psaní z 11. září adresovaném Polednímu listu, ani otisk prstu, který se našel na papíře dopisu z 9. října. Ve svých kartotékách policie tyhle papilární linie neměla – šlo tedy o prst člověka, který s ní dosud nepřišel do bližšího kontaktu. Policie pátrání využila k tomu, že sejmula otisky všem známým „povětrným ženám“ působícím v Praze – tedy prostitutkám.

Muzeum policie - Otýlie Vranská. | Video: Deník/Radek Cihla

Do posledního dopisu z 22. listopadu autor mimo jiné napsal, že otisk na papíře je nesmysl, protože píše v rukavicích. Opět hrozil další vraždou, ale mimo jiné se také ohradil proti tomu, že se je v novinách líčen jako hlupák. Zdůraznil, že je vzdělaný – což chtěl doložit přechodem k angličtině (ta u nás tehdy nebyla běžná: všeobecně lidé uměli německy a hodně se učilo francouzštině). Znalci pak určili, že jde o školskou angličtinu; bez zkušenosti s hovorovou řečí a rodilými mluvčími.

O „fantomovi“ experti dále předpokládali, že se narodil v roce 1893 nebo 1894 a vychodil celou měšťanskou školu či možná navštěvoval nižší střední školu. Charakteristické hůlkové písmo naznačuje, že se muž učil do roku 1910; pak se totiž podoba písmen pozměnila. Mělo by jít o člověka inteligentního a sečtělého. Dál už se ví jen to, co sám uváděl: vedle zmínky o cizinecké legii, kde měl působit v letech 1925–1928, psal, že je finančně zajištěn, protože ve 27 letech zdědil závod (dnes bychom řekli: firmu; označovaly se tak i malé provozovny), obchod a dům.

V souvislosti s cizineckou legií se ještě pátralo, zda se nepodaří zjistit, zda v ní sloužil jakýsi Karel Wodowary či Vodvářka – nicméně detektivové se nic nedozvěděli. Ani by nemuseli, i kdyby vedení legie na dotaz z Prahy reagovalo: muži, kteří tenkrát nastupovali do služby ve francouzské cizinecké legii, nemuseli uvádět pravé jméno. Nikdo se nestaral ani o jejich minulost. Rozhodující byly výdrž, poslušnost a ochota jít na rozkaz tam, kde se umírá.

Hledání možných shod

Slepou uličkou se ukázalo spojování případu s „fantomem“ zmiňovanou vraždou Jany Janotové, známé jako Zrzavá Žanda, jejíž tělo bylo v létě roku 1929 nalezeno ve Všenorech. Tehdy to vyvolalo velký rozruch, protože se jednalo o třetí podobný případ v řadě; předchozí oběti z let 1927 a 1928 se jmenovaly Petrová a Kočová.

Pachatel (či pachatelé) „vraždy z vilnosti“ – tedy se sexuálním motivem – nebyl nikdy vypátrán. Zemřely ženy – typově podobné a od Vranské se lišící vzhledem i způsobem života – odkázané na prostituci, s jejíž pomocí se snažily uživit své děti. Všechny tři byly uškrceny a těla pachatel nechal poblíž míst činu.

Marné hledání souvislostí

Detektivové se snažili najít i možné souvislosti s dalšími vraždami. Zprvu především s nálezem ostatků Anny Matyášky Fíbiové, vylovenými z Dunaje v Bratislavě v roce 1932. Jako vrah byl později, v roce 1935, dopaden Vincenc Krajčovič – a ještě před vynesením rozsudku se oběsil v cele. Vranskou však mít na svědomí nemohl: v domě její smrti prokazatelně nebyl v Praze. Následovaly i další prověřované souvislosti nevyřešených vražd. Konkrétně těch, jejichž obětí se staly Malvína Sobolovská (majitelka hostince v Komárně), Júlia Strezenická (prostitutka z Bratislavy) a Růžena Fenclová (z Jindřichova Hradce).

Nic z toho vyšetřování nepomohlo. Stejně jako srovnání s případem z roku 1951, kdy se na zdymadle v Klecánkách zachytily dva balíky s rozřezaným tělem Herty Černínové – mzdové účetní ve firmě Obnova, která zmizela i s 67 tisíci korunami. Jako vrah byl odhalen Miroslav Šmíd. Šestnáctiletý mladík, který tudíž s na pohled až děsivě podobným zločinem v roce 1933 nemohl mít nic společného.

Prověřovaných verzí včetně svědectví o údajných doznáních k vraždě Vranské bylo ale mnohem víc. Do roku 1965 policie obdržela na 600 dopisů s označením vraha či vrahů. Poslední, ten z poloviny 60. let, dorazil od pacienta Psychiatrické léčebny Kosmonosy.