Bylo to zcela nečekané, vzpomíná dnes 97letá pamětnice tehdejších událostí Luisa Troníčková, která přežila jen zázrakem. Doslova se podruhé narodila v domě s číslem 25 v Sázavské ulici. Tam chodila do práce; zaměstnána byla jako písařka v exportní firmě. Díky pochopení majitele patřila ke skupině mladých lidí, jimž se tam dařilo schovávat před takzvaným nuceným nasazením: nedobrovolným přesunem na práce v Německu.

K přežití pomohl zázrak

Sirény začaly houkat krátce poté, co si s kolegy poslechli zprávu z rozhlasového přijímače, že se na říšském území nenachází žádný bojový svaz, vzpomíná ve svých pamětech, které na přání pravnuček sepsala před několika lety. A i dnes může vyprávět, jak dům zasáhla bomba, ten se částečně zřítil a ona, když se krčila u stěny, přežila jen díky tomu, že kus stropu nad ní zůstal viset jako stan. Lidé, kteří byli v bytech nad přízemní kanceláří, takové štěstí neměli. Zničeno bylo i několik dalších domů v okolí. Hned se rozběhla domů do Nuslí – a pořád míjela totéž. Stejný obraz zkázy, smrti, hrůzy a pláče.

JEDINÝ CÍLENÝ ÚTOK. Praha zažila na konci druhé světové války více náletů, jednalo se však buď o omyl neo nebyla hlavním cílem.
Největší nálet na Prahu stál život 516 lidí

Její slova nejspíš ve středu 14. února připomene starosta Prahy 2 Jan Korseska (Společně pro Prahu 2/ODS) v rámci pietního aktu, který se v poledne uskuteční u zdi nemocnice na Karlově náměstí. Před pamětní deskou vyrobenou z nalezených střepin bomb. Paní Troníčkovou požádal starosta o setkání poté, co příbuzní poslali kopii jejích vzpomínek na radnici městské části. Přednedávnem ji navštívil na oddělení následné péče Nemocnice sv. Alžběty Na Slupi – a jako dárek přinesl vzpomínkovou knihu Popel Popeleční středy. Tu městská část vydala v roce 2015, k 70. výročí události. Mohli tak společně zalistovat a nad fotografiemi si připomenout tragédii z předjaří pětačtyřicátého roku.

Záměna Prahy za Drážďany

Lidé umírali nejen na Vinohradech. Citelně zasažena byla například i oblast Karlova náměstí. Bomby vlastně zdevastovaly rozsáhlý pás od sousedství průmyslových objektů v Radlicích a okolí smíchovského nádraží přes širší centrum metropole, včetně Pankráce a Vršovic, až k nákladovému nádraží na Žižkově. Zaměření na koleje a jejich okolí nebylo náhodné. Letci měli původně za úkol zničit seřaďovací nádraží. Pro další vývoj války velmi důležité nádraží. Jenže – to se nacházelo zhruba sto dvacet kilometrů odtud. V Drážďanech.

Sečíst nejenom škody, ale i oběti, mezi nimiž drtivě převažovali civilisté, se dlouho nedařilo. Objevovaly se velmi smutné příběhy: například vyšlo najevo, že na Karlově náměstí bomba, která zasáhla kryt, zabila stovku žen a dětí. A nešlo zde o „bezejmenné“ oběti; byla mezi nimi i Eva Ladová. Nadějná klavíristka – a mladší, šestnáctiletá dcera malíře Josefa Lady.

Dagmar Procházková.
Ten den bylo krásně. Dagmar Procházková zažila nálet na Prahu před 75 lety

Nakonec se počty zastavily na 701 mrtvém a 1148 zraněných, přičemž desítky lidí zůstaly pohřešovány jako nezvěstní (a oprávněně se předpokládalo, že nepřežili). Dokonce až počátkem sedmdesátých let stavbaři našli ostatky 23 osob, které se chtěly schovat v dolním sklepě domu na Vinohradské ulici a zůstaly zasypány. Hašení a záchranné práce byly mimo jiné omezeny tím, že část pražských hasičů byla už předchozího dne vyslána na pomoc do tenkrát skutečně velmi masivně bombardovaných Drážďan.

Osudná série chyb a omylů

Propaganda i šeptanda zdůrazňovaly rozmanité příčiny, záměry a souvislosti – a třeba úvahy o údajné snaze cíleně ničit průmyslové podniky v tehdy již se zjevně rýsující sovětské sféře vlivu lze slyšet ještě dnes. Slovům tehdejšího pronacistického režimu v protektorátu o „teroristickém činu“ nahrával nejen počet obětí a masivní poškození obytné zástavby, ale především vážné újmy způsobené hned několika nemocnicím i památkám včetně Emauzského kláštera. Historie nás však učí, že šlo o politováníhodný omyl způsobený navigační chybou a velitelskou zatvrzelostí.

Praha tehdy neměla být cílem náletu, bombardéry skutečně startovaly z Velké Británie směrem na Drážďany. Nad Prahou se prý ocitly souhrou několika okolností. Došlo k navigační chybě, kterou sice letci v některých posádkách z celkem 62 bombardérů rozpoznali, avšak jejich námitky velitel nebral na zřetel. Přišel rozkaz následovat skupinu. O rozkazech se v armádě nediskutuje, tím spíše ne za války.

Omyl nastal souhrou několika okolností. Šlo sice o denní nálet, tedy za světla, ale viditelnost zhatila hustá mlha nad podstatnou částí Evropy. K tomu se hlavnímu navigátorovi porouchal palubní radar – a to za situace, kdy trasu letu ovlivňoval mimořádně silný vítr.

Vzpomínka na den, kdy umíraly děti

Pietní akt u pamětní desky (jejímž autorem je sochař Petr Císařovský), kterou Praha 2 nechala vyrobit a umístit na zeď Všeobecné fakultní nemocnice nedaleko Faustova domu v roce 2015, se koná každoročně. Ve středu 14. února se uskuteční od 12 hodin. Vedle starosty Korsesky se vzpomínky s připomenutím památky obětí leteckého bombardování zúčastní ředitel nemocnice David Feltl a farář z baziliky sv. Ludmily na náměstí Míru Jakub Karel Berka.

Bombardování Prahy za druhé světové války. Archivní foto.
Pietní akt připomene oběti bombardování Prahy před 72 lety

Oběti spojeneckého náletu při bombardování Prahy v roce 1945 ale na území metropole připomínají i jiná místa. Pamětní desky se jmény konkrétních obětí lze najít například v Apolinářské či Mánesově ulici, dokonce 22 zesnulých připomíná pomníček v Radlicích. Hned šest z nich z rodiny Černických: od 78leté Marie po dvouletého Milana. Jenom o rok víc pak bylo Helence.