Bylo to zcela nečekané, vzpomíná dnes 97letá pamětnice tehdejších událostí Luisa Troníčková, která přežila jen zázrakem. Doslova se podruhé narodila v domě s číslem 25 v Sázavské ulici. Tam chodila do práce; zaměstnána byla jako písařka v exportní firmě. Díky pochopení majitele patřila ke skupině mladých lidí, jimž se tam dařilo schovávat před takzvaným nuceným nasazením: nedobrovolným přesunem na práce v Německu.
K přežití pomohl zázrak
Sirény začaly houkat krátce poté, co si s kolegy poslechli zprávu z rozhlasového přijímače, že se na říšském území nenachází žádný bojový svaz, vzpomíná ve svých pamětech, které na přání pravnuček sepsala před několika lety. A i dnes může vyprávět, jak dům zasáhla bomba, ten se částečně zřítil a ona, když se krčila u stěny, přežila jen díky tomu, že kus stropu nad ní zůstal viset jako stan. Lidé, kteří byli v bytech nad přízemní kanceláří, takové štěstí neměli. Zničeno bylo i několik dalších domů v okolí. Hned se rozběhla domů do Nuslí – a pořád míjela totéž. Stejný obraz zkázy, smrti, hrůzy a pláče.
Její slova nejspíš ve středu 14. února připomene starosta Prahy 2 Jan Korseska (Společně pro Prahu 2/ODS) v rámci pietního aktu, který se v poledne uskuteční u zdi nemocnice na Karlově náměstí. Před pamětní deskou vyrobenou z nalezených střepin bomb. Paní Troníčkovou požádal starosta o setkání poté, co příbuzní poslali kopii jejích vzpomínek na radnici městské části. Přednedávnem ji navštívil na oddělení následné péče Nemocnice sv. Alžběty Na Slupi – a jako dárek přinesl vzpomínkovou knihu Popel Popeleční středy. Tu městská část vydala v roce 2015, k 70. výročí události. Mohli tak společně zalistovat a nad fotografiemi si připomenout tragédii z předjaří pětačtyřicátého roku.
Záměna Prahy za Drážďany
Lidé umírali nejen na Vinohradech. Citelně zasažena byla například i oblast Karlova náměstí. Bomby vlastně zdevastovaly rozsáhlý pás od sousedství průmyslových objektů v Radlicích a okolí smíchovského nádraží přes širší centrum metropole, včetně Pankráce a Vršovic, až k nákladovému nádraží na Žižkově. Zaměření na koleje a jejich okolí nebylo náhodné. Letci měli původně za úkol zničit seřaďovací nádraží. Pro další vývoj války velmi důležité nádraží. Jenže – to se nacházelo zhruba sto dvacet kilometrů odtud. V Drážďanech.
Sečíst nejenom škody, ale i oběti, mezi nimiž drtivě převažovali civilisté, se dlouho nedařilo. Objevovaly se velmi smutné příběhy: například vyšlo najevo, že na Karlově náměstí bomba, která zasáhla kryt, zabila stovku žen a dětí. A nešlo zde o „bezejmenné“ oběti; byla mezi nimi i Eva Ladová. Nadějná klavíristka – a mladší, šestnáctiletá dcera malíře Josefa Lady.
Nakonec se počty zastavily na 701 mrtvém a 1148 zraněných, přičemž desítky lidí zůstaly pohřešovány jako nezvěstní (a oprávněně se předpokládalo, že nepřežili). Dokonce až počátkem sedmdesátých let stavbaři našli ostatky 23 osob, které se chtěly schovat v dolním sklepě domu na Vinohradské ulici a zůstaly zasypány. Hašení a záchranné práce byly mimo jiné omezeny tím, že část pražských hasičů byla už předchozího dne vyslána na pomoc do tenkrát skutečně velmi masivně bombardovaných Drážďan.
Osudná série chyb a omylů
Propaganda i šeptanda zdůrazňovaly rozmanité příčiny, záměry a souvislosti – a třeba úvahy o údajné snaze cíleně ničit průmyslové podniky v tehdy již se zjevně rýsující sovětské sféře vlivu lze slyšet ještě dnes. Slovům tehdejšího pronacistického režimu v protektorátu o „teroristickém činu“ nahrával nejen počet obětí a masivní poškození obytné zástavby, ale především vážné újmy způsobené hned několika nemocnicím i památkám včetně Emauzského kláštera. Historie nás však učí, že šlo o politováníhodný omyl způsobený navigační chybou a velitelskou zatvrzelostí.
Praha tehdy neměla být cílem náletu, bombardéry skutečně startovaly z Velké Británie směrem na Drážďany. Nad Prahou se prý ocitly souhrou několika okolností. Došlo k navigační chybě, kterou sice letci v některých posádkách z celkem 62 bombardérů rozpoznali, avšak jejich námitky velitel nebral na zřetel. Přišel rozkaz následovat skupinu. O rozkazech se v armádě nediskutuje, tím spíše ne za války.
Fotogalerie: Pietní akt u pamětní desky leteckého bombardování Prahy v letech 1944-1945
Omyl nastal souhrou několika okolností. Šlo sice o denní nálet, tedy za světla, ale viditelnost zhatila hustá mlha nad podstatnou částí Evropy. K tomu se hlavnímu navigátorovi porouchal palubní radar – a to za situace, kdy trasu letu ovlivňoval mimořádně silný vítr.
Vzpomínka na den, kdy umíraly děti
Pietní akt u pamětní desky (jejímž autorem je sochař Petr Císařovský), kterou Praha 2 nechala vyrobit a umístit na zeď Všeobecné fakultní nemocnice nedaleko Faustova domu v roce 2015, se koná každoročně. Ve středu 14. února se uskuteční od 12 hodin. Vedle starosty Korsesky se vzpomínky s připomenutím památky obětí leteckého bombardování zúčastní ředitel nemocnice David Feltl a farář z baziliky sv. Ludmily na náměstí Míru Jakub Karel Berka.
Oběti spojeneckého náletu při bombardování Prahy v roce 1945 ale na území metropole připomínají i jiná místa. Pamětní desky se jmény konkrétních obětí lze najít například v Apolinářské či Mánesově ulici, dokonce 22 zesnulých připomíná pomníček v Radlicích. Hned šest z nich z rodiny Černických: od 78leté Marie po dvouletého Milana. Jenom o rok víc pak bylo Helence.
