Dvě skupiny v celé republice

Kubeš se také řadí mezi „čerty“, jak sami s hrdostí říkají. Vždyť jsou posíláni zasahovat „do pekla“ – a jedině čert se v takovém prostředí nebojí. Jinak ale označení CZERT znamená Czech Emergency Response Team: uskupení specialistů schopných si poradit se zásahy za různých krizových situací. Paří k nim i USAR tým. Označení Urban Search and Rescue odkazuje na zachraňování lidí v městském prostředí – míněny jsou nicméně vyhledávání a pomoc zasypaným lidem.

Tyhle týmy jsou v České republice dva: v Praze a v Moravskoslezském kraji. V pohotovosti pro případ vyslání na zahraniční misi se po měsíci střídají – přičemž zatím vždy vyšly ostré cesty na dobu pražské služby. Tentokrát držela v únoru pohotovost Ostrava, a tak se zprvu nezdálo, že se nasazení v rámci mise bude týkat Prahy. Vše se ale měnilo tempem hodným mimořádně krizové situace. Padlo rozhodnutí: poletí oba týmy.

Přílet českého USAR týmu z Turecka, kde pomáhal s vyhledáváním a vyprošťováním lidí ze sutin po zemětřesení.
Pražští hasiči jsou doma. V tureckém Adiyaman vyprostili přes čtvrtinu obětí

Přistály na letišti v Adaně – a nikoli jako první.

„Už tam byly jiné týmy jako Holanďani, Maďaři, Izraelci, Švýcaři, Arméni, za námi dorazili Rusové. Naší výhodou bylo, ze jsme s sebou měli člena tureckého USARu, který byl tady u nás – a když slyšel, že Česká republika vysílá tenhle tým, nabídl se, že poletí s námi. Říkali jsme mu Egi, i když jméno má delší. Právě on pro nás domluvil dopravu. Dokonce ve městě Adiyaman, kde jsme měli základnu, šest let bydlel, protože jeho otec jako voják z povolání sloužil na tamní posádce,“ řekl Deníku Kubeš, které na této misi působil jako styčný důstojník.

S tím, že právě Egi významně pomohl s přepravou do místa nasazení: zajistil tři letadla a kamion, což umožnilo vyrazit na určené místo nasazení mezi prvními.

V té souvislosti není bez zajímavosti, že dva týdny před Tureckem se český USAR účastnil cvičení v Dánsku, kde byly simulovány obdobné podmínky. Vedli je instruktoři, kteří už toho mají hodně za sebou. S některými, třeba s Holanďanem, který je trénoval, se pak Češi potkali na letišti v Adaně, odkud týmy vyrážely do míst nasazení. V reálné akci je pak Češi „porazili“: měli s sebou muže znalého poměrů a s místními kontakty.

Vždy je dobré znát někoho odvedle

Minulou spolupráci při nasazení i cvičení si Kubeš velmi pochvaluje. Ukázalo se jako velká výhoda znát alespoň někoho z dalších týmů. Je prý velký rozdíl někam přijít a říci „Dobrý den, já tady reprezentuji český tým“, nebo „Ahoj, Martin, jak se vede; to je doba, co jsme se neviděli“.

„My jsme tak přesně věděli, kde jsou Angličani, co dělají Němci, jak to vypadá s Poláky – když ti chtěli psy, my je tam odvezli – v kontaktu jsme byli se Slováky…“ připomněl. S tím, že i s kolegy z Ázezrbajdžánu se předtím v Dánsku potkali.

Fenka Terezka z kynologického týmu, který vyhledává přeživší v Turecku.
Fenka Terezka hrdinkou v Turecku. Hasičům pomohla nalézt v sutinách živou ženu

Dveře u Američanů, kteří v Adiyamanu dostali roli koordinátora činnosti dalších pomáhajících týmů, také Čechům otevřela velká mapa oblasti na plátně, kterou uprostřed nasazení přivezlo letadlo české armády společně s pomocí. V Praze byly narychlo vytištěny dvě a jednu z nich Češi věnovali právě americkým kolegům. Ti ji hned začali využívat jako jeden z klíčových podkladů.

V Adiyamanu nakonec působilo 18 týmů – přičemž česká výprava se v rámci pomoci celému Turecku zařadila mezi nejúspěšnější. Zatímco většina týmu do cílového působiště letěla, Kubeš ještě s jedním kolegou cestoval kamionem. Překonat vzdálenost zhruba 450 kilometrů mělo trvat asi sedm hodin, ale nešlo to podle plánů: nakonec těch hodin bylo dvanáct a půl. Přesto místo nasazení v Adiyamanu vypadalo nejhůř z celé této štreky.

Zahraniční pomoc Turecku pokračuje nadále. Nyní už ale ne v rámci týmů vyslaných z jednotlivých zemí, ale pod vlajkou Evropské unie. Český tým na místě při odjezdu zanechal pro použití místní armádou čtyři ze svých stanů. I s rozvody elektřiny, elektrocentrálou a s vytápěním.

Zasažené zemi je třeba pomoci. Ne ji zatěžovat

Těžko popisovat něco, co je popsatelné stěží. Lze nicméně shrnout dojmy z místa nasazení?

Obdobné situace jsme už viděli na jiných misích. Ale počet mrtvých tady – to nikdo z nás ještě neviděl ani nečekal. Nezvyklý zde také byl počet lidí, kteří přiletěli z ciziny s tím, že chtějí pomáhat. A řeknou: zajistěte hotel, dejte nám lopaty, přepravte nás tam a tam; my budeme kopat. Tohle strašně zatěžuje. Pro certifikované týmy je klíčová soběstačnost na celou dobu mise – kromě paliva a třeba transportu. To je jediné, co od místních složek můžete chtít. Nemůžete ale přijet do zasažené země a říkat, že chcete teplou vodu, sprchu dvakrát denně – a dejte mi šoféra a překladatele. A že za vámi letí deset dalších, ať se na ně připraví.

Netvrdím, že necertifikovaný tým musí být horší. Ale jakmile jste certifikovaní, máte nějaký standard. Takzvaný těžký USAR musí dělat v režimu 27/7, na dvou sitech [místech nasazení], musí používat minimálně dvou vyhledávacích zařízení, což znamenaná kameru a psy, musí mít s sebou třeba doktora, chemickou analýzu a musí umět pracovat s lanem: slanit se, vyvázat předměty. Vy se můžete spolehnout, že tohle všechno umí. Že pozná nebezpečí – má s sebou třeba i statika. A pak vedle vás na sitech pracují nadšenci, mají jedny nůžky, jednu lopatu – a de facto tam skoro překážejí; bez přileb. Ano, ti lidé chtějí pomáhat, ale asi si neuvědomují možné následky.

Rozumím tomu dobře, že tohle byli cizinci a ne Turci?

Devadesát procent záchranářské činnosti udělají ti, kterým říkáme lokálové. Když spadne dům a máte tam rodinu, asi nebudete čekat, než někdo pomůže: hrabete čímkoli, co najdete, nebo i rukama. Na pomoc, co přijede – tady to byly nejen zahraniční týmy, ale i turecká civilní ochrana – zbývá to ostatní. Je jasné že ti lokálové bez jeřábu nezvednou velká břemena, neprobourají se, kam je třeba, nemají psy… To je těch deset procent, která dělají ostatní týmy. Je jasné, že když ze sutin kouká noha, toho člověka tam nenecháte a snažíte se ho dostat ven. Ale když je tři patra dole, musíte se k němu probourat a dělat nějaké pažení, to už je práce pro nás.

Leckoho to asi napadne: jak se na takové misi třeba chodí na záchod?

Ten máme: to je jedna ze základních věcí. Na základně, kterou jsme si postavili na armádní střelnici, byly dva záchody i sprchy s teplou vodou. Dokonce je tam čistá a špinavá šatna. Jsou tam stany, kde máte svoji postel, místo, kam si dáváte své věci. Máme i velitelský stan, dvě kuchyně, sklad. I psi měli s psovody vlastní ložnici. Ještě k těm záchodům: vy to dáváte do igelitu, ten zašlápnete a ono se to jakoby zatahuje.

Jednou z podmínek totiž je, že zasaženou oblast nesmíte kontaminovat. Nebo vykopat díru a nechat to tam. To se odváží nebo se na likvidaci domluvíte s místními. Tady bylo nepříjemné, že tam všechno pálili, aby se trochu ohřáli a mohli si ohřát jídlo. Že všude smrděl kouř, byl silný vjem. My jim dokonce řezali dřevo, aby nepálili pneumatiky, když se potřebují ohřát. Přes noc šly teploty hodně pod nulu, tak minus sedm až deset; přes den svítilo sluníčko a bylo kolem pěti šesti stupňů, ale foukal studený vítr.

Účastnil jste se už bezmála desítky misí. Lišily se?

Naše předchozí byla v Bejrútu po výbuchu. Moje první mise byla v Alžíru, baráky tam vypadaly skoro stejně, pak jsme jeli do Pákistánu. Jinde se lidé hledali – tady jeden, támhle možná další – kdežto tady příbuzní přesně věděli, kdo byl v noci doma a kolik lidí je tam zasypaných. Znali počty a věděli, kdo to je. S takovým množstvím lidí, kteří zůstali ve zřícených domech, jsme se ještě nesetkali.

Že většina z nich nepřežila, bylo jasné už při pohledu na trosky. Zde ale nebylo přijatelné, abychom vyproštěná těla dávali do černého pytle. Balili jsme je do dek, předávali příbuzným, kterým velmi záleželo i na úctě, opatrnosti a pietním přístupu při samotném vyprošťování. Proto ani vlastně neexistuje fotka z vyzvedávání těl. Oni to prostě mají nastavené jinak. Ale tohle jsme věděli a jsme na to trénovaní: vše si musíte domluvit dopředu, ať nezpůsobíte nějaké faux pas.

Komplikace se neobjevily?

Pořád si musíte uvědomovat, že jsme tam na pozvání a šéfují tomu místní. Když oni řeknou tohle je naše priorita a na tom budete dělat, my nemáme moc šancí říct, že támhle, jak si myslíme, by to bylo lepší. Oni rozhodují, co se bude dělat a jak. My měli s místními velmi dobré vztahy. Když jsme potřebovali pro naftu, našli jsme místního muže, kterému jsme dali dvoje ponožky, jedny rukavice – a vše fungovalo: stačilo křiknout „Mazut!“, on přijel s autem a jeli jsme tankovat. Při tom jsme také rozdali podobné malé úplatky, co nikoho nebolí, a vztahy byly výborné. I jídlo nám později začali vozit místní vojáci; dokonce tolik, že jsme museli odmítat. Pomoci si místní strašně vážili. Po městě nás lidé plácali, děkovali, ptali se, odkud jsme, i když podle mě nevědí, kde Česká republika leží.

S nedorozuměními jako Němci a Rakušané jste se tedy nesetkali?

Stalo se to i nám. Když chcete nasadit psy, na tom situ nemůže nikdo být alespoň půl hodiny: musí se to „vyvětrat“. Místní tam dělají, kope jich tam třeba dvacet – a vy za nimi musíte přijít a říci, ať na chvíli odejdou. Pak se použije pes a tým řekne: tady jsou jen mrtví, pro nás je to nezajímavé a jdeme dál. My přišli na místo, kde tohle udělaly dva mezinárodní týmy. My přišli třetí a už nás tam nechtěli pustit. Měli jsme tlumočnici, Fatmu, která tam měla působit jen krátce, ale kvůli nám zůstala. Už ale neměla co na sebe, takže jí vojáci půjčovali oblečení. Ten den jí dali součásti snad plukovnického stejnokroje.

Sice bez výložek, ale bylo patrné, že jde o uniformu pro vysoké důstojníky. A jeden chlap se tam na ni obořil, myslel, že tomu šéfuje: že mezinárodní týmy jsou na nic, jen je zdržují, že nás tam nepustí. Ona musela slíbit, že tam zůstaneme, a bylo to docela vyhrocené. Skutečně jsme zůstali a dělali jsme; pak nám děkovali. Ty lidi musíte pochopit. Oni mají pocit, že jejich vláda nedělá, co by mohla – a naše tlumočnice se pro toho pána stala takovým hromosvodem. U nás je to někdy podobné: přijedeme k požáru pět minut po zavolání a lidé nadávají, kde jsme. A tady po zemětřesení čekali i dva tři dny. Přišli o rodinu, o příbuzné, o domov. Zůstali venku a nevěděli, co bude dál. To se na lidech musí projevit. I přesto jsme byli vítáni a oceňováni.

Dají se získané zkušenosti využít i v běžné práci hasiče v Praze?

Několik domů, které spadly, jsme tu měli. Postup je pořád stejný: dá se tam kamera, zastabilizuje se to… A vybavení je pořád připravené na to, že se bude používat i při domácích zásazích; nejen v zahraničí.

Jakou kvalifikaci člověk potřebuje, aby se dostal do USAR týmu?

Stejnou jako pro přijetí k hasičům – a musíte mít štěstí, že vás vyberou; teď se tedy lidé hlásí. Preferujeme ještě jazykovou znalost. Důležité je umět angličtinu, ale i další světové jazyky. Všichni začínají na základu – u lopaty, kamery, jako vazač – a časem se mohou dostat na velitele družstva, velitele čety. Pak jsou takzvaní styční důstojníci, na což potřebujete i kurzy, školení ve světě – a dostanete se do managementu. Základ je být hasič v Praze nebo v Ostravě – to jsou dvě místa, kde se týmy skládají. Jeden tým je 36 lidí a všechno se dubluje, takže by jich mělo být 72. My ale neděláme jen USAR, o čemž se teď mluví nejvíc. Jako CZERT děláme i jiné věci: chemické látky, zdravotnickou pomoc (jako předsunutá zdravotní jednotka jsme byli v Nepálu a Pákistánu), velkoobjemová čerpadla a práci na vodě. Jako USAR jsme jen část: jeden ze segmentů.

Co vás k tomu zlákalo? Dobrodružství? Povinnost? Odpovědnost?

Byla to náhoda. K hasičům jsem nastupoval před 25 lety, to byl rok 1998. Tehdy nebylo úplně běžné, aby tu lidé hovořili anglicky. Díky tomu, že jsem předtím chvíli žil v Dánsku, já mluvil na přijatelnější úrovni. Objevila se možnost vysílat lidi na kurzy, nikdo nevěděl, co to vlastně je, takže já jsem byl vlastně takový předvoj, aby se zjistilo, oč se jedná. Doufám, že teď už něco umím – a nenabízím jen tu angličtinu.

Jak vnímají doma, když řeknete: za hodinu musím mít sbaleno a odjíždím?

Žena je „v pohodě“ a dcera je zvyklá. Už když jí byly asi tři týdny, já odletěl na měsíc do Pákistánu. Teď jí bude osmnáct, ale to, že odjíždím, vidí odmala.

Co je důležité připomenout – a ještě se vás na to nikdo nezeptal?

Že za touhle misí je strašně moc lidí, kteří nám musí pomoci; není to jen o té misi. Podařilo se zajistit dvě letadla. Letištní hasiči nám pomáhali nakládat, byla tam firma, které proclívala. Tyhle věci nejsou vidět, ale bez nich bychom tak rychle neodletěli. A čas je prvotní: nemůžete se na místě objevit pátý den. Na sitech pak kluci odváděli neskutečnou práci. Když za den vytáhnete ze sutin dvacet znetvořených těl, je to opravdu náročné.