Co je nyní pro domácí trh se starožitnostmi příznačné, přiblížila Deníku 1. viceprezidentka Asociace starožitníků Simona Šustková. Sama působí v obchodě s krásou minulosti ve Valentinské ulici v srdci Prahy a veřejně je známá díky nejen odborné, ale také popularizační činnosti. A obzvlášť jako aktérka populárního televizního pořadu Poklad z půdy.

Mimo jiné potvrzuje, jak se trh se starožitnostmi proměnil. Není to doména jen starších zájemců, ale nastupují i mladí – a dříve převažující cizince střídají domácí zákazníci. Některé změny jsou přitom nejen k nepřehlédnutí, ale i k nepřeslechnutí. Třeba kupující z Asie z pražských obchodů se starožitnostmi prakticky zmizeli – což ale neznamená, že by se tam některé nabízené kousky přece jen nedostaly.

Asijský trh teď u nás funguje převážně tak, že obchody se starožitnostmi navštěvují agenti, kteří se zákazníky někde v Číně jsou ve spojení přes internet. On-line jim prostřednictvím mobilního telefonu ukazují nabízené kousky, důkladně ze všech stran – a doprovázejí to i slovním komentářem. Docela hlasitě: podle našeho vnímání někdy skoro až křičí. Takto obcházejí krámek třebas dvě hodiny – a pak pro odběratele koupí jeden menší předmět.

Jaký je aktuálně náš trh se starožitnostmi? Prodávají lidé hodně – nebo spíš mají zájem kupovat?

Z hlediska kupujících v posledních letech tvoří většinu klientely ve starožitnických obchodech Češi. My jsme moc rádi, protože tady u nás v centru Prahy jsme dřív byli hodně závislí na cizincích. V devadesátých letech byla úplně jiná situace, kdy se všechno zdálo šťastné, „nadupané“; řekla bych, že vše šlo úplně samo. Bylo tady hodně turistů, kteří nakupovali, lidé měli hezké věci, které prodávali… Ta doba už ale skončila – a také klientela se naprosto změnila.

Co se přihodilo?

Několik věcí. Napřed, po pádu Dvojčat, zmizeli američtí zájemci. Tedy takhle: tím, že odpadli američtí kupující v Evropě, zase následně nám odpadli kupující z Francie, Německa a dalších zemí, kteří hodně prodávali těm Američanům. A až po covid, kdy zmizeli zákazníci z Asie, se pořád něco dělo: přišly povodně, mezitím se objevily inflační záležitosti… Teď odpadla i ruská klientela. To musím říci naplno: Rusové, střední třída, starožitnostem rozumějí a mají je rádi. Ti, kteří žili u nás, si také občas něco kupovali.

close 50. veletrh starožitností Antique na Novoměstské radnici: hodiny Franz Rzebitschek z Galerie Ustar. info Zdroj: archiv Asociace starožitníků zoom_in 50. veletrh starožitností Antique na Novoměstské radnici: hodiny Franz Rzebitschek z Galerie Ustar.

Opravdu to platí takto všeobecně? To asi leckoho překvapí.

Rusové mají ke starožitnostem velice hezký vztah, protože je potkalo několik tragických katastrof. Počínaje říjnovou revolucí a rudým terorem a konče válkou. Starožitných věcí tam moc není; zbylo jen strašně málo i těch nejobyčejnějších. Oni je znají z muzeí, ze sbírek, které jsou jistě krásné – ale mezi normálními lidmi toho moc není a oni si toho váží. Tam je situace trochu jiná než u nás. Nu – ale ti jsou také pryč. Tedy jsme už před lety začali pěstovat českou klientelu.

Jak se to daří?

Zaplaťpámbu už se rodí i mladší generace, která začala sbírat. Ti staří už mají sbírky naplněné; ti už tolik nenakupují. Trh dnes vlastně už stojí na české klientele – to jsou nyní kupující.

Předpokládám, že i prodávající.

Samozřejmě; každému se stane, že někdy něco zdědí. Vidím to i v okruhu mých přátel: každou chvíli mi někdo telefonuje, že podědil nějakou věc (nebo třeba i konvolut věcí) a neví si s tím rady. Přes veškerou osvětu a možnosti internetu se lidé v cenách nevyznají. Mnohdy ani nevědí, kde a jak mají tyhle informace hledat.

Poraďte.

Dnes už jsou na internetu docela šikovné pomůcky, jak se s tím má zacházet – ale lidé to ještě neumí.

Ale kde hledat?

Lidé si mohou pořídit nějaký program, kterým budou vyhledávat podobnou věc podle fotografie. Musím ale bohužel říci, že to může být matoucí: věc jenom obdobná, jiný výrobce; to vše hraje roli. Stejně to tedy končí tak, že lidé začnou běhat po obchodech nebo přijdou do poradny, kterou má Asociace starožitníků právě u nás ve Valentinské 7: vždy druhou středu v měsíci od 15 do 17 hodin. Vždycky je dobré udělat si obrázek, třeba jen obejít obchodníky: uvidí různou nabídku cen – a z toho už se dá vyjít. Obchodníci tu věc určitě správně určí a zařadí; jediné, v čem se mohou lišit, je nabídka ceny.

Proč?

Je různá nabídka cen podle lokality, podle klientely a tak dále.

Zmínila jste nastupující mladou generaci sběratelů. Je u ní nějaký výraznější rozdíl v zájmech oproti starší generaci?

Dlouhé roky mi připadalo, že mladá generace starožitnosti ignoruje – a dostává se k nim až někdy po pětatřicítce, čtyřicítce. Když už lidé začali uvažovat v širších souvislostech nebo při ukládání peněz chtěli diverzifikovat portfolio. Nebo možná přišli na něco, co je baví sbírat: třeba stříbrné miniatury nebo malinké vídeňské bronzy. Něco takového objevili – a dostali se ke sběratelství. Teď se situace zvláštním způsobem změnila – alespoň když mluvím o generaci ve věkovém rozmezí mezi řekněme 23 a 30 lety.

close 1. viceprezidentka Asociace starožitníků Simona Šustková v prodejně ve Valentinské ulici. Veřejně je známá hlavně působením v televizním pořadu Poklad z půdy. info Zdroj: Deník/Milan Holakovský zoom_in 1. viceprezidentka Asociace starožitníků Simona Šustková v prodejně ve Valentinské ulici. Veřejně je známá hlavně působením v televizním pořadu Poklad z půdy.

Tito lidé moc netouží po tom něco vlastnit a o něco se starat, na druhou stranu velmi sázejí na udržitelnost. To je v mladé generaci zakořeněno, to tam rezonuje – a oni začali chápat porcelán, nábytek koberce a další věci po předcích jako věc, které souvisí s udržitelností. Někdy se to snaží trochu zmodernizovat nebo zakomponovat nějakou věc do moderního interiéru – a najednou se nám tu vynořuje nová skupina mladých lidí, kteří staré věci kupují proto, že jim „nevadí“, zdají se jim hezké – a zároveň mají pocit, že tím nepodporují drancování planety.

Předpokládám, že teď nemluvíme třeba o koberci v bruselském designu, ale spíš o něčem jiném.

Máte pravdu, že tohle sběratelství začalo hodně právě v souvislosti s „bruselem“ a Světovou výstavou EXPO 1958 v Bruselu, protože tyhle věci přišly do módy jako první. To je možná už tak 15 let, kdy byl masivní boom. Tyhle věci se prodávaly ve velkém. Začalo se mluvit o nábytku od Jindřicha Halabaly, o trubkovém nábytku, o celé výtvarné škole Bauhaus. Pak to přešlo k tomu bruselu – a lidé mladé generace kupovali s velkým nasazením věci z padesátých a šedesátých let.

Řekla bych, že u nás v tom sehráli významnou roli dva designéři. Maxim Velčovský, který je mediálně známý – a potom člověk, jenž měl aukční dům, který se jmenuje Kohn. V tom aukčním domě začal dražit tyhle bruselské a moderní věci, do dneška v tom pokračuje v rámci Designbloku – a vlastně tu mladší generaci naučil tyhle věci kupovat. A uvědomovat si, že i v designu těch modernějších designérů ve velká hodnota. Tím to začalo – a teď se někteří z těch mladých obracejí i ke starším věcem. Třeba se jim tyhle moderní nebo postmoderní tolik nelíbí, začali kupovat i starší – a přiklonili se například k 19. století. Třeba biedermeierské šperky jsou moc hezké.