Zahradu v místech dnešní tržnice vlastnili od roku 1595 Michnové z Vacínova, od nich ji darem získali jezuité. Pro jezuitský řád zde Kilián Ignác Dientzenhofer vybudoval v roce 1735 barokní pavilon, kam se bratři ukrývali v dobách moru. Zbourán byl až v roce 1930 v souvislosti se stavbou Jiráskova mostu.

Jedinou připomínkou zůstaly sady

Ze zahrady a pavilonu se řád příliš dlouho neradoval, roku 1773 byl zrušen a císařovna Marie Terezie nechala jeho smíchovské pozemky přeměnit v botanickou zahradu, sloužící potřebám Karlo-Ferdinandovy (dnešní Karlovy) univerzity. Stalo se tak na popud botaniků v čele s Josefem Bohumírem Mikanem, který se stal jejím prvním ředitelem.

Údajně se jednalo o nejkrásnější zahradu na sever od Alp, k vidění tu bylo neuvěřitelných 13 tisíc druhů a odrůd rostlin. Na Smíchově se nacházela až do roku 1890, kdy ji poničila povodeň.

Smíchov, který se v té době stával industriálním centrem, navíc přestal botanikům vyhovovat. Zahrada se tak přemístila na Nové Město pod Slupskou stráň, kde ji najdeme dodnes. Tu smíchovskou připomínají již jen Dienzenhoferovy sady.

Najde se nový nájemce?

V roce 1903 se Smíchov dočkal povýšení na město. Aby byl skutečně městem se vším všudy, rozhodli jeho radní o výstavbě tržnice a společenského centra – Národního domu.

Úkol svěřili v roce 1906 architektu Aloisi Čenskému, který je autorem několika dalších známých smíchovských staveb a např. také Národního divadla na Vinohradech. Čenský se při návrhu a stavbě inspiroval křesťanskými bazilikami, tržnici ale vtiskl secesní podobu. V přízemí se nacházela tržní hala, na obou odlehlých koncích byly administrativní a bytové prostory, v podzemí pak chladírna a strojovna.

Halu s vysokými stropy později rozdělilo patro, dostavěné v 70. letech 20. století, už v roce 1993 však budova získala svou původní podobu. O deset let později byla v jedné části zřízena pobočka Městské knihovny.

Svému původnímu účelu tržnice sloužila až do roku 2020, kdy ji opustila prodejna Tesco, a v současné době stále čeká na nového nájemce.