Medailonek nominovaných připomněl, že poručík bakalář Miloslav Burián působí u pražských hasičů už 32 let. A během své služby zavítal i pěkný kus cesty od hlavního města. Například loni velel odřadu při hašení lesního požáru v Hřensku. Nebo velel při nasazení pražských hasičů po předloňském tornádu na Moravě. V roce 2015 byl jako člen USAR týmu v Nepálu.

„Když si během vyjížďky na motocyklu v říjnu roku 2023 všiml nehody autobusu s osobním vozidlem, nezaváhal a vydal se na pomoc,“ znělo také během předávání ocenění Španělským sálem. I s podrobnostmi: „Řidičku auta našel v bezvědomí, bez dechu i tepu. Ihned zavolal zdravotnickou záchrannou službu a ještě v autě začal s resuscitací. Vyžádal si pomoc od přihlížejících řidičů, aby zraněnou mohl z vozu vyprostit, a pokoušel se ji oživit až do příjezdu hasičské jednotky.“

Jak to před 32 lety přišlo, že jste se stal hasičem?

Já byl vždycky nucen do fotbalu. Což mi nešlo – a nijak jsem se s tím neztotožnil. Ale kamarád Pavel Pešek z Jílového, v současné době je tam starosta, měl tátu, který byl hasič. Velice charismatický člověk. Vyprávěl mi, co dělají, jak zasahují, ukazoval mi fotku, jak ho táta drží v náruči v pěně. To jsem Pavlovi záviděl – a chtěl jsem být hasičem.

Kolik vám tehdy bylo let?

To mi bylo pět šest.

Takže pak jste se stal mladým hasičem…

Nene, nestal. Vůbec ne. Měl jsem i dalšího kamaráda, jehož táta byl šéf policajtů – tenkrát esenbáků; to jsem zase chtěl být policista. I tankista, řidič kamionu…

Popelář ne?

Ne. Tím mi vždycky vyhrožovali, že skončím jako popelář, pokud se nebudu učit. To si děda užíval.

Pořád nikde nevidím cestu k hasičině…

Vyučil jsem se automechanikem, přišel čas vojny a já zvažoval, jestli mám jít na vojnu, nebo na civilku. Zvolil jsem civilní službu. A aby to bylo k něčemu, nechtěl jsem jít do nějakého důchoďáku: vybral jsem si hasiče. Když se pak po absolvování civilní služby zvažovalo, zdali budu pokračovat, nebo se vrátím do civilu, zůstal jsem.

Jaká byla civilní služba u hasičů? Hlavně úklid, nebo jste coby automechanik i opravoval techniku?

Kdepak. Půl roku jsem absolvoval různé výcviky i kursy – a stal se hasičem.

V rámci civilní služby regulérním zásahovým hasičem?

Ano. Ke spoustě věcí mě dotlačil můj bývalý velitel čety pan Kratochvíl, který mi to dovolil – a víceméně to bral na svoji zodpovědnost.

Kde jste tehdy působil?

V Praze na centrální stanici.

Frmol po celý den, i s obědem k večeři, představuje Hasič roku 2023 Miloslav Burián běžný pracovní den. | Video: Milan Holakovský

Pocházíte z Prahy?

Ne; jsem příměstský. Pocházím ze Psár – a bydlím tam pořád.

Takže jste se hasičem stal v rámci civilní služby. Zalíbilo se vám to natolik, že jste u toho zůstal?

Určitě. Bylo to velice dobrodružné: byl jsem hasič, potápěč, létal jsem i na vrtulníku jako lezec-záchranář.

Vážně? Coby civilkář?

Tehdy to šlo, to byly úplné začátky. Pak už se to začalo trošku tlumit. V začátcích to ale bylo tak, že co řekl pilot, co se smělo. A co neřekl, tak – tak…

Tak neviděl?

Hmm, neviděl. Takže to bylo také docela divoké – ale zajímavé.

Co bylo dál?

Po určité době jsem začal přemýšlet, kam se posunu. Chtěl jsem se věnovat něčemu pořádně. Zvažoval jsem, jestli budu třeba strojníkem, ale pak mi bylo nabídnuto, že bych mohl být velitel družstva na Chodově. Přihlásil jsem se do výběrového řízení a uspěl. Na Chodově jsem viděl spoustu odlišností od centrály – stanice HS1 v centru. Najednou jsem zjistil, že v noci bývá klid, ticho.

To na centrále není?

Tam se jezdilo pořád, neustále zvonily tramvaje, bylo slyšet auta. Na Chodově najednou zjistíte, že vzduch voní – a takové věci. Po určité době jsem pak udělal výběrové řízení na velitele čety v Radotíně. To bylo ještě o něco dál.

Tam vzduch voněl ještě víc…

Voněl. Ale někdy i smrděl, kdy se hnojilo. V noci tam je tma, lidi jsou tam zvyklí řešit si spoustu věcí sami. A zásahy byly úplně jiné: jeli jsme na stavění koní, vyproštění krávy propadlé do žumpy, když jsme hasili les, potkal jsem jelena. To se jinde v Praze stát nemůže.

Jestliže jste takhle putoval po stanicích v různých koutech Prahy, dojíždění ani není jednoduchá věc…

Nebyl problém, já jsem motorkář. A jak jsem ze Psár, na Chodov je to kousek a do Radotína po okruhu také. A byla výhoda, že jsem to znal místně: v Radotíně jsou známé zatáčky, kam se jezdí na závody, spousta kamarádů tam byla na učňáku, takže místní znalost byla vždycky dobrá.

Teď jste v Holešovicích jako zástupce velitele směny. Jak jste se dostal sem – a bylo ještě něco mezi tím?

Nebylo. Zase přišel určitý čas, kdy jsem chtěl nějakou změnu a přemýšlel, co dál: jestli se někam posunu, nebo vydržím v Radotíně. Nebo že odejdu od hasičů: třeba k záchrance, kde jezdím na nějaký 0,1 úvazek. Prostě jsem si říkal, jestli je to už můj konec, že tam zůstanu, nebo udělám nějakou změnu, aby mě to znova rozjelo.

Když jste se rozhodl pro Holešovice, bylo to zase na základě nějaké výzvy a výběrového řízení – nebo vás zlákalo původní „protektorátní provizorium“, tedy dřevěná stanice z roku 1942, překvapivě sloužící až do roku 2020?

Dostal jsem nabídku, bylo výběrové řízení – a pak jsme byli na centrále v Sokolské ulici. Sem jsme se přesunuli, až když se dostavěla tahle nová stanice. Ale starou stanici, kde jsem začínal, jsem ještě měl za sebou.

Takže jste jste zažil i tu dřevěnou. Když ji srovnáte s nynější stanicí, která je nejnovější v Praze a označuje se i za nejmodernější, dá se to vůbec porovnávat – nebo je těch nadšených slov tolik, že by se nedala spočítat?

Samozřejmě je to tu lepší; tisíckrát lepší. Konečně mají hasiči adekvátní prostor pro svoji práci. Mají se kde usušit, netáhne na ně, neběhají tu myši. Je to stanice, která patří do téhle doby. Ale taková zajímavá věc: klukům, kteří sloužili na té staré stanici, se do téhle nové moc nechtělo: mluvili o duchu místa, že všichni byli víc spolu, že to je o skutečné hasičině… Není to ale ojedinělé: s tím jsme se setkali i v Jinonicích. Tady, když chtějí, ztratí se po různých místnostech, kancelářích, učebnách – a ani o nich nevíte.

Dostanete se jako zástupce řídícího důstojníka směny ještě k zásahům v terénu?

O tom to je – já bych nemohl být bez výjezdů. Ve všední den od rána řešíme větší zásahy, společné zásahy s IZS, řešíme stavy na stanicích, techniku, jestli je v pořádku, kontrolu výkonu služby… Naše práce je velice široká.

Zásahy si pochopitelně dopředu nenaplánujete – nicméně dá se říci, jak vypadá váš „průměrný“ všední den?

Ráno v 6.37 převezmeme službu, přebereme techniku, natankujeme auto, podíváme se, jestli máme vše. Pak je naše administrativa, to znamená kontrola početních stavů na stanici, naplánujeme „kdo, kde kam“, tedy konkrétní činnost, zavoláme na operační a všechno si zkonzultujeme. Pak jsou třeba výcviky nebo porada, zase to objíždíme, jestli je všechno v pořádku a běží podle plánu. Do toho nějaký výjezd, takže mnohdy obědváme až kolem 18. hodiny.

Prostě: pořád někde lítáme. Když se odpoledne nebo vpodvečer vrátíme a dáme jídlo, jdeme na chvíli do posilovny a případně si zacvičíme. Pak si připravím věci na příští šichtu, začneme se dohadovat, co budeme dělat, a připravíme si plán. Do toho je zase pár výjezdů – a když si někdy kolem 23. hodiny jdeme lehnout, je to tak akorát.

Když jste se stal Hasičem roku 2023, bylo to na základě vaší celoživotní kariéry, nebo tam sehrál roli moment z loňského podzimu, kdy jste v době volna zasahoval u těžké dopravní nehody?

Myslím, že to byl od všeho kousek. Každopádně ta nehoda: ač jsme na tuhle práci cvičeni, byl to mimořádný moment. Když jdete ráno do služby, předpokládáte, že se něco takového může stát.

Několikrát jsem ale měl moment, kdy jsem zasahoval i v dnu svého volna – ať už jsem se vyskytl u dopravní nehody, nebo to byl nález mrtvého těla – a snažil jsem se dělat to nejlepší z toho, jak jsem se vyškolil. Bylo to jen na moment, ale bleskla mi hlavou myšlenka: támhle leží člověk – a já nejsem v práci a musím si vystačit s tím, co mám; nemám ani přilbu.

Co se vlastně v osudný čtvrtek 12. října kolem poledního přihodilo?

Bylo to u Radlíku, když jsem jel na motorce. Najednou přede mnou kolona. Když jsem tudy projížděl předtím, nebyla tam, tak jsem si byl jistý, že to není kvůli nějakému stavebnímu omezení, ale cosi se stalo. Jako drzý motorkář jsem začal předjíždět – a koukám: jsou tam rozstřelené auto a autobus. Všichni chodili a telefonovali. Zastavil jsem, automaticky jsem dal motorkou stranou a ptal se, co se děje. A paní, která telefonovala, říkala „Jo, paní je tam.“

Podíval jsem se do auta – a tam opravdu byla žena zhroucená pod volantem. Otevřít dveře u řidiče nešly, protože byly zaklíněné, tak jsem otevřel u spolujezdce, vlezl dovnitř, viděl jsem, že je modrá v obličeji. Zaklonil jsem jí hlavu. Pánovi, řidiči, který šel také pomoci – tomu bych chtěl strašně moc poděkovat – říkám, že zkusíme ty dveře vytrhnout. Společně jsme je vypáčili a já říkám: musíme ji dostat ven a začít resuscitovat.

Hasič roku 2023 Miloslav Burián je hrdý i na své působení v jednotce sboru dobrovolných haičů. | Video: Milan Holakovský

Zkoušel jsem to už v autě, ale to víme, že nejde: je potřeba tvrdá podložka. Rychle jsme ji vytáhli ven a začali resuscitovat; já ještě mezitím říkal, aby se auta rozestoupila, protože tudy přijede sanitka a támhle odtud přijedou hasiči.

Překvapilo mě, že všichni zareagovali, jak jsem říkal. Pak přijela jílovská jednotka hasičů a použili AED defibrilátor. Já říkám: dejte mi lékárnu, zatím ji obvážu – měla otevřené zlomeniny končetin. Začal jsem jí obvazovat nohy. Pak jsem ji ještě pomáhal uložit do vakuové matrace. Myslím ale, že to špatně dopadlo. Vím ale stoprocentně, že jsem udělal úplně všechno, co jsem mohl.

Zážitky ze služby vám také utkví v paměti takto detailně – nebo to bylo výjimečné tím, že jste byl v civilu?

Kdyby to bylo ve službě, asi bych to spíš … ne vytěsnil, to ne – ale neřešil. Ale tím, že to bylo v civilu, samozřejmě si to pamatuji.

Teď jste se stal hasičem roku. Kdybyste byl pozván na besedu někam do školy, určitě vám děti položí dvě otázky. Kolik jste zachránil životů – a šlo ve službě někdy o život i vám?

To víte, že šlo. Několikrát. Jestli má hasič životů jako kočka, už jsem si docela dost nábojů v zásobníku vystřílel. Jednou jsem zůstal ve sklepě, kde jsem se popálil. Pak jsem skočil na střechu, která se pode mnou probořila a já se propadl do mezipatra; zachránil mě kamarád, který mě držel na hadici. Nu, bylo toho dost. Ale – musím to zaklepat, tfuj, tfuj, tfuj – vždycky to dobře dopadlo.

A těch zachráněných životů?

Těch lidí bylo dost. Nikdy ale jen moje práce, vždycky to bylo v kolektivu: ve spolupráci ve skupině. Ale jen jednou se stalo, že přišel člověk, aby nám poděkoval.

Jednou jedinkrát za 32 let vaší kariéry?

Ano, jen jednou. Když jsme ve Čtyřkolech vytáhli studnaře. Zavalila ho hlína, my ho vyhrabali – a pak došlo k takové situaci, že nás to zasypalo i s ním. Já byl na laně, měl jsem ho mezi nohama – a zavalilo nás to oba. On křičel: „Zastřelte mě, zastřelte mě!“

Jako pražský hasič jste zasahoval i na Benešovsku?

My byli lezci a měli jsme i výcvik na záchranu v podzemí. Teď by tam jel tým SAR, kluci vybavení pažením a dalšími pomůckami – ale dřív jsme nic takového neměli. Museli jsme si poradit s tím, co bylo v místě.

Utkvěly vám v natrvalo v paměti ještě další dramatické momenty?

Většina větších zásahů byla nějakým způsobem dramatická. Zasahoval jsem při požárech hotelu Olympik, garáží Flora, klubu African Safari na Smíchově. Hodně náročné to v Radotíně bylo během povodní. Byl jsem i u tragického požáru na Florenci – tam ale se záchrankou.

Kolegové hasiči tam vyprostili dvojici, která měla štěstí, když vyřízli mříž a vytáhli je ven – a my je naložili, ošetřili a odvezli do nemocnice.

Pokud vím, působil jste také na vzdálenějších místech – a to i ve velitelských funkcích.

Byly to povodně na Moravě na 1997, také na Moravě po řádění tornáda. V zahraničí to bylo po zemětřesení v Nepálu, tenkrát s modulem úrazové nemocnice – a v Turecku také po zemětřesení; tam už s nasazením při vyhledávání a vyprošťování těl. Pak ještě různá cvičení se SARem.

Když jsem zmínil besedy ve školách – přicházejí taková pozvání? A měl byste vůbec na besedy čas?

Já jsem spíš samotář, tak trochu plachý. Samozřejmě kdyby někdo opravdu projevil zájem, snažil bych se vyhovět. Přišel bych, kdybych měl čas – a ten bych si udělal.

Už jste ocenění hasič roku s kolegy oslavil?

Oslavil. A pár dalších oslav mě čeká. Ještě se musím revanšovat: když se něco stane, dáváme tu dorty nebo maso a vaříme.

Vaříte? Ne že by se grilovalo?

Tady ne. Jsou stanice, kde se griluje, ale tady vaříme. Řízky udělají kluci, kteří umějí vařit. Já ne; já jsem lempl.

V různých fázích kariéry jste vsadil na změnu. Láká vás momentálně nějaká další? Přece jen kariéra titulem hasiče roku nekončí. Co by se ještě mělo stihnout?

Co stihnout? Syna mám, dceru mám, barák jsem sice nepostavil, tam jsem se přiženil, jezdím na motorce… Já jsem šťastný, nestěžuji si.

close Hasič roku por. Miloslav Burián, který na stanici Hasičského záchranného sboru hlavního města Prahy v Holešovicích působí jako zástupce velitele směny. info Zdroj: Deník/Milan Holakovský zoom_in Hasič roku por. Miloslav Burián, který na stanici Hasičského záchranného sboru hlavního města Prahy v Holešovicích působí jako zástupce velitele směny.

Myslel jsem profesně.

Tohle bude dost dobrý konec. Teď už si říkám: kdy bych to asi měl zabalit? Tohle je moje poslední medaile – a už si nejsem jistý, co bych měl ještě udělat víc. Většina lidí, kteří dostali Hasiče roku, šla vzápětí do důchodu. Mně je padesát, takže tady ještě nějaký pátek vydržím.

Ale stále častěji přemýšlím nad tím mít nějakou „variantu B“. V mém případě by to asi bylo jít na záchrannou službu a jezdit jako řidič záchranky. To dělám také už nějaký pátek: od roku 2005, kdy jsem si udělal kurs. Od té doby jezdím dvě tři šichty v měsíci.

Někde v rámci středních Čech?

Ne. U pražské záchranky. Já jsem srdcem Pražák; všechno Praha. Sparta taky Praha.

Dobrovolná jednotka se rovná profesionálům

Jako profesionální hasič působí Miloslav Burián v Praze – hasičem je však i doma ve středních Čechách. U dobráků. Dokonce je velitelem jednotky Sboru dobrovolných hasičů Dolní Jirčany. Hovoří o tom s hrdostí – a nyní dvojnásob: „Máme teď novou cisternu, krásnou scanii, kterou budeme 11. května křtít – a díky obecnímu úřadu máme také rozdělanou krásnou novou zbrojnici.“ Ta by měla začít sloužit zhruba na začátku září.

Dolnojirčanští hasiči, kteří zatím vyrážejí do akce letitou liazkou, nové vybavení potřebují. V hasičské struktuře jsou zařazeni jako JPO III s předurčením pro výjezdy k dopravním nehodám, takže si na nedostatek práce nemohou stěžovat. Zvlášť v souvislosti s maléry na Pražském okruhu. Loni byli vysláni do akce stokrát, nyní z posledních výjezdů připomínají na facebooku během tří týdnů čtyři dopravní nehody, jeden požár a ještě jednu technickou pomoc.

„Naše výjezdy jsou srovnatelné s profesionálními hasiči, takže nevidím důvod, proč bychom neměli mít scanii,“ chválí velitel přístup, s jakým se k pořízení vozidla postavili zastupitelé Psár a Dolních Jirčan (sám je ostatně jedním z nich: v obci dokonce působí jako neuvolněný radní). Připomíná, že pro zásahy u dopravních nehod má jednotka dobrovolného sboru i hydraulické nůžky jako profesionálové.

Burián oceňuje dobrý čas výjezdů, který se jednotce daří dosahovat i přesto, že na zbrojnici nedrží nepřetržitou službu. „Máme tam kluky, kteří jsou zaměstnaní v obci – jako mechanici, řemeslníci a živnostníci. Ti mi zaručují výjezd do osmi minut. Vyjíždí pak i zbytek kluků, co je doma: v jednotce jsme tři profesionální hasiči a jeden zdravotník. Máme to dobře rozdělené,“ připomněl.