Posláním produkčních zahrad je přesně to, co říká jejich označení: sídlo prezidenta republiky zásobují květinami, dřevinami i plodinami; bylinky nevyjímaje. Je to tedy velké okrasné i užitkové zahradnictví v těsném sousedství památky.

Protože návštěvníky přivítali hradní průvodci i zahradníci, zájemci se mohli vyptat na leccos o nejrůznějších rostlinách. Dozvěděli se tak třeba, že hradní zahradníci sklidili náramnou úrodu okurek – vypěstovat se podařilo třeba i tři melouny – a nyní mají spoustu rajčat a paprik. Pěstují ale i rozmanité květiny, přičemž jejich skladba se časem mění: omezili například pěstování orchidejí, které hradní správa nyní spíše kupuje od externích dodavatelů.

Obdivované bývají nejen pečlivě udržované záhony, ale i rozměrné skleníky se vším, co se zelená uvnitř. Velký zájem však příchozí projevují také o Masarykův včelín. O něm se zvědavci mohli dozvědět, že byl uprostřed sadu skutečně postaven z podnětu prvního československého prezidenta Tomáše G. Masaryka, a to ve třicátých letech minulého století.

Hlava státu si tradiční lidové stavby včelína povšimla během dovolené při návštěvě slovenské Trnávky – a hradnímu architektovi Josipu Plečnikovi zadala úkol postavit něco podobného. Ten vytvořil na pohled tradiční stavbu s moderním rozvržením: s částí pro včely i s dílnou pro včelaře, kde nechybí ani medomet. Přímo ze včelína tak může vycházet hotový produkt, který má dodnes na Hradě využití při různých akcích. Nechybí ani na prezidentském stole.

Jednou z historických zajímavostí je, že si Plečnik pro stavbu pozval řemeslníky ze Slovenska, aby bylo dílo skutečně autentické. Včely zde byly chovány až do doby německé okupace. To, že zmizely, však nezáviselo na rozhodnutí nové moci – a ani jejích domácích přisluhovačů. V době druhé světové války je zabila nemoc; včelstva podlehla nákaze morem včelího plodu.

Znovu se pilný hmyz, který sbírá nektar a pyl nejen v rámci areálu zahrad, ale nosí je třeba i z Jeleního příkopu nebo z Petřína, vrátil až v padesátých letech. Počet obsazených úlů je proměnlivý; aktuálně jich je šest – a třeba v roce 2019 jich bylo devět…

Počátky historie produkčních zahrad, zčásti zřízených na místě někdejší bažantnice vybudované pro císaře Rudolfa II., spadají do roku 1925. Tehdy pozemky koupila prezidentská kancelář od majitele Lumbeho, jehož rodina je měla zakoupené od poloviny 19. století. Jejich jménem se jak místo, tak tamní vila, sloužící k bydlení rodinám některých prezidentů, označuje dodnes. Právě sousedství prezidentského obydlí patří k hlavním důvodům, proč návštěvníkům bývají zahrady otevřeny jen ojediněle.